Můj první manžel - povídka

Mé první setkání s manželem spadá asi do druhé třídy. Jeden den přivedla do třídy soudružka učitelka nového chlapce. Byl tmavší, než my ostatní. Řekla nám, že u nás chvíli bude a aby jsme na něj byli hodní. Druhý den řekla moje spolužačka, že je to špinavej cikán, který přinesl jen vši a blechy. Ptala jsem se na to doma a řekli mi, že vši a blechy může chytit každý, kdo nedodržuje hygienu.

Vše pro mě začalo o pár dní později. Bylo to v hodině zpěvu. Paní učitelka hrála na housle a on vykřikl, že je to falešně. Zeptala se ho, jestli umí hrát na housle, ať to zahraje sám. Vzal si housle, seskočil ze stupínku a stoupl si před moji lavici. Nasadil si housle, které byly větší než on, aspoň se mi to tak tehdy zdálo, začal si podupávat nožkou a hrál jak Bůh. "Jako Bůh" se říkalo u nás doma tomu, když někdo něco opravdu uměl. Pochválila ho i soudružka. Děti, které s ním do té doby nepromluvily, se s ním začaly bavit. O přestávce přišel za mnou a zeptal se mě, jestli budu jeho žena. Nevěděla jsem, co tím myslí, ale při vzpomínce na tu hru jsem řekla, ano.

Naše "manželství" spočívalo v tom, že jsme se vždy o velké přestávce někam "zašili", já jsem rozlomila spojené krajíce chleba, které mi maminka do školy dávala na dvě půlky a dali jsme se do jídla. On u toho vyprávěl pro mě zcela nepředstavitelné příběhy ze svého kočovného života. Některým slovům jsem nerozuměla, ale to jim neubíralo na kráse. U toho všeho jsem měla na paměti "tu hygienu" a jeden den jsem ho upozornila na to, že má špinavou košili. Nic na to neřekl a druhý den ji měl čistou. Když se mu jednou kluci posmívali, že má díru na kalhotách a říkali něco nehezkého o jeho mámě, zmlátil je tak, že tekla červená. Od soudružky dostal poznámku do deníčku. Čtení mu moc nešlo, ale rvát se uměl. To ano. Potom se mě ptal, jestli mi ta díra vadí. Řekla jsem že nevadí, a to ne proto, že bych se bála, že by mi nabančil, ale proto, že díra, jak jsem tehdy věděla, nemá s hygienou nic společného.

Moc mu chutnaly mé svačiny. Měla jsem vždy chleba s nějakou pomazánkou, nebo se sádlem a škvarky. Maminka doma sádlo vyškvařovala, aby se ušetřilo za máslo. Stejné to bylo s pomazánkami. Kousíček másla a hodně vajec, ty jsme měli od našich slepic, nebo kousek másla, hodně tvarohu, který se dělal doma a do toho hořčice, sůl, pažitka nebo pÓrek. Vždy jsem na svačinu také nosila ovoce ze zahrady. On ovoce získával pouze lezením do cizích zahrad, kam se s kamarády vydával večer, až jim skončila práce u kolotočů. Dostala jsem od něj řadu cenných rad, jak uchránit naši zahradu před zloději a co dělat, pokud se se zlodějem setkám. Donesl mi kudlu-žabičku, kterou jsem měla nosit stále při sobě. Jinak mi nosil žvýkačky, to byla pro mě cennost a růže a plyšáky, co pro mě na střelnici vystřelil. Dala jsem si dost práce, abych mu kradení v zahradách vymluvila, že je to hřích. Řekl mi, že promyslí jak to dělat, aby se Bůh nezlobil.

Ze školy odcházel vždy po čtvrté vyučovací hodině, ať vyučování končilo nebo ne. Soudružka mu psala jednu poznámku za druhou. Jeho rodičům to nevadilo. Vadilo by jim, pokud by nepřišel včas ze školy, protože u kolotočů měl svoji práci. Já jsem musela chodit ze školy rovnou domů, tak jsem s ním ke kolotočům, kam mě zval, nemohla. I já jsem měla doma svoji práci a čekal mě oběd. Rodiče mi slíbili, že ke kolotočům zajdeme někdy v neděli, ale nikdy nebyl čas a také říkali, že je za to škoda peněz.

Pak přišel den, kdy mi "cikán" řekl, že mně něco ukáže, pokud složím přísahu, že to nikomu neřeknu. Řekla jsem to zaklínadlo a on vytáhl z kapsy krabičku od sirek a když ji otevřel, byl v ní malý brouček. Chtěla jsem si na něj sáhnout, ale on řekl, že je pro mě moc nebezpečnej a krabičku schoval. Řekla jsem mu, že když je nebezpečný, tak by ho měl na opuštěném místě v přírodě vypustit. Zabít mě nenapadlo, dodnes bych nezabila ani mouchu. Vypustit nebezpečného broučka na opuštěném místě však můj kamarád odmítl. Řekl, že za něho dal moc peněz. Ten den jsem musela složit ještě jednu přísahu. Přísaha mi zapovídala po dobu jednoho měsíce se přiblížit k té spolužačce, která o mém kamarádovi řekla, že je špinavý cikán.

To byl také poslední den, kdy jsem svého kamaráda viděla. Druhý den do školy nepřišel a soudružka řekla, že kolotoče odjely.

Pár dnů nato se ve třídě objevily vši. Měla je ta holka, co upozorňovala, že je mají cikáni. Doma nám potom museli každý den rodiče prohlížet vlasy, zvláště mně, jak řekla soudružka. Vši potom mělo víc dětí, já je nedostala. Podle obrázku, který nám soudružka ukázala, byla veš velice podobná tomu zvířátku z krabičky od sirek. Nikomu jsem to ale neřekla, vždyť jsem přísahala.

Po prázdninách soudružka donesla do třídy pohled, který byl určen mně, ale ona ho přečetla před celou třídou s poznámkou, že je tam hodně hrubek. Můj kamarád-cikán v něm psal, že když nejsme spolu, budeme si psát, když jsem jeho žena. Můj tehdejší kamarád řekl, že cikán je pitomec. Všichni se mi smáli a určitou dobu za mnou pokřikovali cikánova žena.Trochu jsem se styděla, ale ne zas tolik, abych Ferkovi nenapsala, pokud by nezapomněl na pohled napsat zpáteční adresu.

Víckrát v životě jsem svého prvního manžela neviděla.

(c) 2007 Saša Sandras & Don. Počet návštěv: 1322967, tato sekce: 4165. Webdesign Michal Škrabálek