S představami obrazů se probouzím i usínám, říká Ivana Barazi

Mgr. Ivana Barazi (1942) vystudovala výtvarný obor na UJEP v Brně. V roce 1969 se provdala za Syřana, svoji studentskou lásku. Osm let žila v Damašku ze kterého v roce 1979 i se svou dcerou utekla. Vadil ji islám, přílišný temperament jejího muže a naprostá nemožnost seberealizace v malování.
Po návratu do Československa učila na ZŠ výtvarnou výchovu. Se svojí tvorbou prorazila až po revoluci, první větší výstavu měla v roce 1991 v galerii Šilhan. Nyní můžeme vidět její obrazy v mnoha galeriích po ČR a vystavuje i v zahraničí.
Ivana je nepřehlédnutelná svojí vizáží, svým oblečením, svojí živelností. Pokud ji však skutečně známe, víme, že je naprostý abstinent, nekouří a v jejím životě byli jen dva muži. Ten druhý, M. Vaňáček, je jejím partnerem i manažerem.
Stejně jak je nepřehlédnutelná Ivana, jsou nepřehlédnutelné i její obrazy. Ženy na obrazech jsou krásné, smyslné a přitom čisté. Jako by malovala ženu snů, pokaždé jinou.
Vedle olejomaleb žen a dívek je v perokresbách ovlivněna F. Nietzchem. Specialitou Barazi jsou ženami pomalované korpusy kytar.

Kdy jste namalovala svůj první obraz?
Svůj první obraz jsem namalovala v pěti letech doma na čerstvě vymalovanou zeď. Byla to Mařenka z opery Prodaná nevěsta, na které jsme byli celá rodina. Má snaha byla odměněna něčím pro mě zcela neadekvátním a neočekávaným, hrozným výpraskem. Současně jsem z toho ale i něco vytěžila. Maminka navštívila papírnictví a přinesla mi hromadu čtvrtek, pastelky, voskovky a dala mi tím prostor.


Jak vidíte s odstupem času svoji rodinu a její vliv na váš život a malování?
Maminka mě v mé tvorbě podporovala i v dalších letech a na rozdíl od bratra jsem byla třeba oproštěna od práce na zahradě a mohla si malovat. Tatínek jako právník byl velice suchopárný a na mé malování neměl v začátcích žádný názor. Teprve když jsem studovala vysokou, odnesl mých pár skic do práce k soudu a podle jeho názoru je výhodně zpeněžoval po 20-50 Kč. Doma jsem byla držena přísně. Co se týká oblékání měla jsem vyhraněný vkus a i když jsem si na část oblečení musela vydělávat, bylo i toto oblečení maminkou korigováno. Moje maminka byla učitelka a byla velmi dominantní. Do konce svého života byla můj první a nejpřísnější kritik. Tatínek  byl  introvert, filosof a mamince se hodně podřizoval. Pokud se ohlédnu, vyrůstala jsem v rodině se dvěma bratry, kterým matka výrazně nadržovala a otec byl v rodině potlačen. Možná i tento fakt ovlivnil můj vztah k mužům všeobecně.


Po prvním muži Vám zůstalo jméno a dcera. Jak vidíte s odstupem času tohoto muže?
Je pro mě nepochopitelné, že jsem tehdy neviděla to, co nyní. Byl to člověk rodinně založený, spolehlivý. Kdybych měla stejnou výchovu, kdybych byla stejného vyznání, pravděpodobně by to bylo šťastné manželství. Cílem jeho života byla početná rodina, což se neshodovalo s mými představami. Jinak to byl typický Arab, velmi živočišný, plný fanatismu a i jeho vztah ke mně byl naplněn fanatismem.


A co Váš současný partner?
V mém životě byli jen dva muži, Barazi a Vaňáček. Ten druhý mi v současné době dělá i manažera a prostředníka mezi mnou a světem. Toho reálného, stojícího oběma nohama na zemi. Nevýhodou tohoto soužití je, že se stále bavíme jen o práci, což potlačuje bližší soukromí. Myslím, že je to člověk na kterého se mohu po všech stránkách spolehnout a to říkám i přesto, že některé jeho cholerické projevy musím tolerovat. Jako manažer je puntičkář, určuje mi i styl oblékání.


Co dcera, nezdědila po Vás lásku k malířství?
Dcera po mě nezdědila vůbec nic, pouze po mě jednou zdědí mé neprodané obrazy. Postupem času u ní vnímám některé rysy fanatismu jejího otce. Ona se je snaží krotit německou nepřístupností a tudíž je stále ve vnitřním rozporu. Ráda bych jí pomohla, ale nemohu s tím nic dělat. Její výhodou je rychlá adaptabilita na prostředí, včetně jazykového vybavení. Cestování po světě je její život.


Co je smyslem Vašeho života?
Svoboda. Protože ve skutečném životě to není zcela možné, stále mě to tlačí mimo realitu a to do světa mých obrazů. Jsem tam čím dál víc. Jedná se o duchovní svobodu, celý můj život je spíš založený na duchovních hodnotách, než na živočišnosti. Tím nechci říct, že mě nezajímají peníze. Vnímám je však jako prostředek ke svobodě a to především tvůrčí. Smyslem mého života je seberealizace a to především v tom, co je mi nejbližší, tedy v malování. S představami obrazů se probouzím a usínám.


Co by jste řekla o své práci?
Je to manuelní práce, to co bylo vymyšlené je potřeba, aby ruka zrealizovala. Nejraději začínám malovat od 7 hodin ráno do 12 hodin, kdy po spánku mám nejvíc energie. Den začínám v šest hodin ráno kapučínem a potom jsem už u svých obrazů. Práci v odpoledních hodinách již nechávám na konkrétním stavu mé mysli. Když je nápad pokračuji v práci i do noci. Většinou ale pracuji do televizních novin. Pokud není nápad, nic nevynucuji a odpoledne odpočívám. Z pohledu cizího člověka vypadá můj život velmi suchopárně, den jako den, většinou o samotě, ale pro mě je to největší zábava. Malování miluji. K mé práci ovšem patří i účast na společenských aktivitách z nichž mi můj manažer vybírá především účelově. Já osobně bych skoro nikam nechodila, společenský život není můj život, omezuje osobní svobodu. Ale potřebuji být kvůli své práci vidět a na druhou stranu vidím, že i já se potřebuji scházet s různými lidmi pro vytříbení názoru, získání rozhledu a i udržení si zdravého posouzení sebe sama v porovnání s jinými malíři ale i ženami.


Co je pro Vás zábavou?
V podstatě je to malování, jinou zábavu moc nemám. Na večírcích se většinou nebavím, jsem tam v podstatě pracovně.


S jakými lidmi se ráda vídáte?
S lidmi, kteří jsou naladěni na stejnou vlnu, bez ohledu na pohlaví. S lidmi, kteří jsou aktivní a něco mi mohou dát. Mám ráda lidi, kteří mě něčím obohatí, přijdou s vlastní energií a osobností. Vůbec nejraději mám lidi, ke kterým mohu vzhlížet. Celý svůj život hledám vzory, silné osobnosti a těm jsem ochotna se i vnitřně zcela podřídit.


Vaše obrazy bývají často draženy ve prospěch postižených. Co Vás vede k charitě?
Moje obrazy jsou prostředkem k získání peněz pro postižené na onkologii, pro nevidomé, pro mentálně postižené a pro nemocné děti. Ničím jiným nemohu prospět. Zároveň považuji za dobré i spojení, že někdo, kdo má peníze a chce udělat dobrý skutek se seznámí i s uměním jako takovým. Takže své „sponzorství" vidím jako propojení kultury - financí - charity.


Jste věřící?
Byla jsem vychována jako atheistka i když jsem pokřtěná. Ovlivnil mě islám, ale negativně. Po návratu do Československa se u mě dostavila zvláštní víra, vnitřní víra, bez bible, bez zpovědí. Proklamace víry mi není příjemná a považuji ji za věc velmi intimní se kterou se nemá kalkulovat.


O čem sníte?
Dlouho jsem snila o větším a samostatném ateliéru, ten sen se mi splnil. Sním také o tom, že budu mít peníze na to, abych mohla kupovat obrazy začínajících malířů. Vím, jak je těžké začínat, když není na obraz kupec. Koupí obrazu nejde ani tak o cenu obrazu ale ohodnocení malíře. Zatím se snažím začínajícím malířům pomáhat tím, že jim poskytuji výstavní prostor v mé galerii. Mým snem je tedy existenční bezstarostnost.


Kam ráda jezdíte odpočívat?
Pokud se týká země, je mi nejbližší Itálie. Ovlivnila mě renezance, památky a moře. Nemohu tam být však dlouho, nemám tam ateliér. V malování si nemohu dovolit pauzu, utíkají mi nápady a odcizuji se svým obrazům. S obrazy je to koloběh. Kolik energie do nich dám, tolik a někdy i víc se mi vrací, když se na ně dívám.


Kde čerpáte náměty pro ženy ve svých obrazech a kde energii pro malování?
Sama ze sebe, ze samé podstaty ženství. Na ženu se dívám zcela oproštěna od pohlaví, tedy z ženského i mužského hlediska. Fandím kráse, do které spadá i ženská postava, krásná tvář, květy, ovoce. Ženu považuji za božský dar pro chlapa i svět. Ženy jsou podle mě hybnou pákou všeho. Ovlivnil mě i Orient. Ženy tam jsou na rozdíl od Evropanek zcela oddány mužům, rodinám a dětem. A ke komu pojmou důvěru, tomu se zcela otevřou.
Mě samotnou nabíjí Slunce na obloze. Na slunci při zavřených očích mi probíhá myslí film plný barev, tvarů, bez děje, se kterým v tu chvíli nevím, co si počnu. Uloží se to a jednou se to objeví v mém obrazu. Nemám ráda Měsíc, bledé světlo měsíce mě děsí. A nemám ráda zimu, měla by se zrušit. Od Vánoc již očekávám jaro.


Vadí Vám něco na vašem oboru?
Vývoj dnešního trendu, který někteří výtvarníci udávají zcela vážně za největší umění. Nejsem sama, je nás víc, kteří připravujeme setkání, kde budeme vytvářet „tak zvané umění" za použití rolí toaletního papíru, hřebíků a desek v pracovním stylu, kam padne tam padne, hotové za 5 minut a s cenou nad sto tisíc korun. Bude to demonstrace proti snobství a vývoji dnešních trendů. Zatím je to fikce, ale půjdeme do toho.

(c) 2007 Saša Sandras & Don. Počet návštěv: 1431026, tato sekce: 4496. Webdesign Michal Škrabálek