Zabíjel něžně - povídka

Když jsem přišla poprvé na konec ostrova, překvapilo mě velké množství ptačích stop. Tady běhali, skákali a měli svůj sněm ptáci, napadlo mě. Neexistovalo místečko, kde by nebyl otisk ptačích nožek. Po nějakém ptáčkovi však nebylo ani vidu ani slechu.
Na ostrov se strojovou pravidelností dorážely vlny. V jedné části vytvořilo moře zátoku, do které propouštělo přes val písku a kamení nepatrné množství mořské vody. Na první pohled jsem ani nepoznala, že se jedná o zátoku. Tento den to spíš vypadalo na velkou mělkou bažinu na konci ostrova. Voda v ní byla teplá, hladina jemně zčeřená, dno místy pokryté rostlinami. Jedna strana bažiny byla lemována neprostupnými mangrovníky. Pár set metrů za nimi, směrem k vnitrozemí začínal turistů ráj. Hotely, restaurace, kavárny, bazény, diskotéky, uklizené pláže se slunečníky a rekreanti.
Na ostrov rekreanti zavítali jen zřídka. Většině stačil pohled z mostu. Opuštěné místo nikoho nelákalo. Jemný, bílý písek kolem bažiny byl místy pokryt ostrůvky života. Z drobných rostlinek vyrůstaly šlahouny dlouhé i několik metrů. Pokud se jednotlivé šlahouny překrývaly a navzájem se stínily, byly plné svěže zelených, tučných lístků. Jakmile se některý ze šlahounů rozběhl dál do světa, slunce ho nemilosrdně spálilo. Zrovna, když jsem se sklonila, že přivoním k jedinému květu, který jsem na rostlině objevila, kousek ode mě přistál malý bílý ptáček s hnědými křidélky.
Ihned upoutal moji pozornost. Působil plaše, jak tam tak stál. Náhle se však vydal ke mně. Jeho nožičky se kmitaly v rychlém běhu. Pak se zastavil, naklonil hlavičku a jedním okem, jak to ptáci dělají, si mě zvědavě prohlížel. Nikdy mě nenapadlo, že někdo může mít tak krásné oči a přitom prázdný pohled. Zabíjel něžně. Zůstala jsem zkoprnělá. Snad jsem ani nedýchala.
Po chvíli popolétl o pár metrů dál, něco sezobl a namířil si to k břehu moře. Za chvíli se vrátil. Zdálo se mi, že se na mě zlobí, že jsem něčím narušila jeho klid. Přemýšlela jsem, čím ho přesvědčím, že mu nechci ublížit, že jsem jeho přítel, že nic nechci, že se budu jen dívat a nebude o mně ani vědět.
Ptačí ostrov, tak jsem si místo pojmenovala, si mě získal. Tiché místo s hudbou moře v zádech. Svěží větřík přinášel sluncem zalitému ostrovu příjemné klima. Při větším závanu větru, se jemný písek začal honit a zahladil velkou část ptačích stop. Přijít sem v tomto okamžiku, nenapadlo by mě, že tu žijí ptáci.
On tam ale stále stál. Celý život jsem snila o tom, létat jako pták, ale jak mu to sdělit? Jak být alespoň na chvíli s ním ptákem? Na pár minut jsem zaujala jógovou pozici orla, nic jiného mě nenapadlo. Nenapadlo mě ani to, že by se orla mohl bát. Když jsem ukončila pozici, všimla jsem si, že ptáček už není sám. Pobíhalo a zobalo tu několik jeho druhů. Jakmile jsem udělala směrem k nim pár kroků, někteří odlétli, jiní odběhli. Jen můj průvodce ptačí říší, zůstal na místě. A když se naše oči setkaly, dal se do zpěvu. Zdálo se mi, že při zpěvu jeho oči ztratily chlad. Jakoby zapomněl na starosti, ostrov, na moře, na druhy. Byl volný. Byl volný, jako pták.
Když jsem přišla na ostrov další den, žádné ptačí stopy tam nebyly. Hráz kamení a písku, která včera oddělovala bažinu od širého moře zmizela. Vody se smíchaly a zátoka ukrojila velkou část ptačího ostrova. Kolem pobřeží plula výletní loď. Doprovázelo ji množství racků. Někteří výletníci mi mávali, jiní mě halasně zdravili. Další házeli rackům kousky rohlíků a ti je v letu chytali. Jeden z racků se oddělil a přistál kousek ode mě na mangrovníku, který rostl v zátoce. Byl to strom zkoušený mořem a větrem. Měl jen jednu silnou větev a byl téměř bez listů. Chvíli jsem si racka bez hnutí prohlížela a pak jsem řekla: „Uletí ti kamarádi, leť za nimi." „ Píp." „ Jsi moc hezký." „Píp." „Škoda, že nemám foťák." „ Píp." „To by byla fotka." „ Píp." „Kdybys byl z profilu, to by byl ještě hezčí záběr." „ Píp." Racek poposedl, podíval se za lodí, která už plula na širém moři. Teď jsem ho měla z profilu. „Tak to mi nikdo neuvěří, že jsem si s tebou povídala a ty jsi mi dokonce rozuměl." „ Píp." „ Zítra si vezmu foťák." „Píp." „Přiletíš?" „ Píp." Vtom jsem za sebou uslyšela trochu jiné pípnutí. Otočila jsem se, a byl tam můj průvodce ptačím ostrovem. Chvíli jsem ho pozorovala jak běhá a dovedně v písku hledá potravu. Když jsem se znovu otočila za rackem, už tam nebyl. Nešlo mi z hlavy, že za každou mou větou pípl. A když už pípal, že mi nikdy nepípl do mluvení. Co asi to píp znamenalo? Podívala jsem se na svého průvodce. Několikrát rychle pokýval hlavičkou, jako by říkal: „Ty toho ještě nevíš." Kus cesty jsme pak šli spolu. Já teplým pískem po pláži, on běžel v mokrém písku a občas něco sezobl. Jakmile jsme opustili ptačí ostrov a blížili jsme se k pláži s rekreanty, bílý ptáček se zvedl, zamával mi hnědými křidýlky a namířil si to ke zpět do své říše.
Den, kdy jsem přišla na ptačí ostrov s fotoaparátem, na mě již malý ptáček čekal. Škoda, že jsem si nevzala stativ, mohly to být dokonalé fotky. Měl s mým focením velkou trpělivost a nechal mě přiblížit se k němu na krok. Mám mnoho fotek a přesto ho nejlíp vidím, když zavřu oči. Vzpomínka je silnější a pravdivější, než fotky.
Na ptačí ostrov jsem chodila denně, denně tu potkala bílého ptáčka a vždy mi připravil nějaké překvapení. Jednou moře vyvrhlo na břeh přede mě velikou hvězdici. Domorodci je nechávali vysušit a prodávali je turistům. Když jsem hvězdici oběma rukama opatrně zvedla, překvapila mě její váha. V mžiku zalezlo pod krunýř desítky nožiček. Rychle jsem zvířátko vhodila do moře. Vzhledem k váze a ostrým výběžkům hvězdice, jsem ji odhodila jen asi 2 metry. Po pár krocích jsem si uvědomila, že by ji mohla vlna opět vyvrhnout na břeh a ona by mohla vyschnout a zemřít. Vrátila jsem se, že ji hodím do hlubší vody, ale už tam nebyla. Další den mě ptáček přivedl do míst, kde se honily dvě vodní želvy. Bylo legrační, jak se před sebou schovávaly do písku, aby za chvíli znovu vylezly a daly se do plavání nebo běhu po mořském dnu. Jindy bílý ptáček poskakoval na jednom místě tak dlouho, až jsem se tam přišla podívat. Za chvíli vylezl z díry malý krab.
Na ptačí ostrov si létali odpočinout i pelikáni. Sušili si vak a zobákem si upravovali rozcuchané peří. Přes den létali po celém pobřeží. Nás lidí se nebáli, tolerovali nás, to je asi nejvýstižnější zhodnocení situace. Létali nad mořem, kde se koupali lidé a pokud uviděli rybu, střemhlav se po ní vrhli, i když byla třeba jen dva metry od koupajícího se člověka. Zavřený zobák protkl vodní hladinu, pod vodou jej pelikán pootevřel a chytl rybu napříč. Začal boj během něhož se snažil rybu nasměroval směrem dovnitř. Potom zvedl zobák a ryba mu spolu s vodou vklouzla do kožovitého hrdelního vaku. Ulovená ryba v něm zůstala, jak v podběráku. Jakmile zvedl pelikán hlavu nad vodu, voda z vaku vytekla a ryba zůstala na suchu. Potom ji několikanásobným nadhozením zobáku a zakloněním hlavy dostal z vaku do krku a spolkl ji. Malým mláďatům pelikáni ryby vyvrhují natrávené, starší si je vytahují z vaku. Viděla jsem pelikána ulovit i kilovou rybu. To byl potom delší boj, než se mu ji podařilo pozřít. Jak dobojoval, nechal se houpat na vlnách, odpočíval a shovívavě pozoroval, jak ho fotím.
Na ptačí ostrov létali pelikáni odpočívat. Lovit tam, kde nejsou lidé, nebyl pro mě asi takový adrenalin. Jen jedenkrát mi tady dva z nich připravili představení. Myslím, že to byli bratři, neboť co udělal jeden, udělal i druhý. Stále jako by spolu soutěžili. Bylo zajímavé je sledovat, jak se honili a užívali si to. Jejich synchronní let byl úžasný. Oba plachtili asi 5 metrů nad pevninou. Pak se vydali nad moře. Najednou se zastavili, svěsili křídla a prudce zamířili do místa, kde uviděli rybu. Jeden byl rychlejší, druhý přistál kousek od něj na hladině a trochu se zlobil. Velice úspěšní však byli oba, málokdy šli po jedné rybě a polovina pokusů vedla u každého z nich k ulovení ryby. Většinou to byli menší rybky. Vznést se potom z vody, chce u pětikilového ptáka, který má rozpětí křídel téměř dva metry hodně síly a bylo to někdy neohrabané. Jakmile se však dostali nad vodu, stali se z nich opět baleťáci. Vždy párkrát, oba stejným počtem, mávli křídly a potom pluly vzduchem bez hnutí křídel až do doby, než bylo třeba opět mávnout křídly, aby mohl let pokračovat.
Malý ptáček skákal celou dobu kousek ode mě a když jsem odcházela, zase běžel kousek cesty se mnou.
Mám ve zvyku si povídat se zvířaty a ptáky. Mám zkušenost, že se tak dá navázat komunikace, že mi většina zvířat rozumí, že mi rozumí lépe, než já jim. S malým bílým ptáčkem jsem moc nemluvila, malého bílého ptáčka jsem ani nepohladila, což je další zvláštnost. Ó ano, opatrně jedním prstem, hladím na zádíčkách čmeláky a včelky, v horách mi pohlazení dovolila kavka, hladím slepýše, přes plot a branky jsem pohladila nespočet psů a v zoo přes mříž jsem pohladila ledního medvěda. Byl ve střehu, ale ani se nehnul.
Pohladila jsem i mnoho jiných zvířat. Bílého ptáčka ne. Když nad tím tak přemýšlím, pohlazení bylo ale stále ve vzduchu. Když jsme se poprvé uviděli, když se naše oči setkaly, má intuice mi řekla, my se známe. Byla to první, prchavá myšlenka, než začal rozum sčítat a odčítat. Ale ať to je jak chce, s malým bílým ptáčkem jsme si rozuměli i beze slov a pohlazení.
Na bílého ptáčka s hnědými křidélky jsem se zeptala našeho průvodce Davida. Neznal ho. Zeptal se svého kamaráda, který prováděl anglické turisty, zeptal se děvčat na recepci, ale všichni kroutili hlavou. David mi začal vyprávět o nejmenším ptáku na světě, kolibříkovi, který žije na Kubě a váží jen 2 g. Na výletě do pralesa mi ho potom i ukázal. Upozornil mě tam i na národního ptáka Kuby, tocororo, který je červenomodrobílý, jako kubánská a naše vlajka. David se dmul pýchou při povídání o těchto dvou ptácích. „Bílý pták není důležitý, už na něj nemysli." „Pro mě je důležitý," řekla jsem Davidovi. Zasmál se, zakroutil hlavou a objal mě. Kubánci jsou velice vřelí.
Následující den připomínal ostrov chvíli před koncem světa. Sluníčko si vzalo den volna, mraky se válely téměř po zemi, mořská voda oblékla barvu olova a vytrvale dorážela na pobřeží. Mokrý písek kolem zátoky byl tvrdý, studený a bez ptačích stop. V zátoce byla voda nezvykle divoká, vítr na hladině vytvářel vlny, které do sebe narážely a vydávaly hrozivé zvuky. Zátoku od širého moře dělia hráz písku a kamení. Vlny z širého moře a vlny se zátoky se na této hrázi srážely. Byl to litý boj. Veselé byly jen rostliny. Těm den bez sluníčka udělal dobře. Tučné lístky, které se obvykle líně váleny v písku, pookřály, postavily se jako vojáci a začaly se víc rozlézat po ostrově. Z mangrovníků rostoucích v bahnité vodě zátoky se zvedl velký mrak bílých ptáků. Proletěli v hejnu kolem mě a posedali si na břeh moře. Potom nastal fofr. Dovedně se vyhýbali vlnám, rychle běhali a jejich zobáčky s rychlostí šicího stroje vyzobávaly z mořského písku potravu. Ani na chvíli se nezastavily. „Píp, plip, ip," ozvalo se za mnou. Když jsem se otočila, stál tam můj ptáček. Natočil hlavičku a nespustil mě z očí. „ Rád Tě vidím, „trytry try, try, trytrytry. Už víš, kde se bere tolik ptačích stop? Je nás tu hodně, jen se Ti neukazují, nemají čas. Víš, co je to za létání a běhání, najít semínka, hmyz, larvy!" Ptáček se ohlédl po svých druzích. Byl na vážkách. Běžet za nimi, za svým živobytím, nebo zůstat se mnou. Nakonec se dal do trylkování. Tiché trylkování se pěkně poslouchalo. Ze snění mě probral až přidušený trylek, ptáček vzlétl a přidal se ke svým. V uctivé vzdálenosti mi opsali kruh kolem hlavy a byli pryč. Na ostrově jsem osaměla. Vlny z moře přeletěly přes hráz z kamení a písku a ta se zhroutila, jako hromádka karet. Moře urvalo kus pevniny. Tak velkou zátoku jsem tu ještě neviděla. Obloha se zcela setměla a začalo lít.
V den odjezdu jsem spěchala na ptačí ostrov brzy po svítání. No, nebudu Vám nic namlouvat, spěchala jsem tam za mým zpěváčkem. Chtěla jsem mu říct, že už nepřijdu, ale že nikdy nezapomenu. Že nám není souzeno se vídat, ale v mém srdci, pokud bude tlouct, zůstane. Již tehdy jsem věděla, že budou dny, kdy večer, až zavřu oči, uvidím, jak běží po pobřeží, roztěkaně se rozhlíží a potom si sedne kousek ode mě. A do náruče spánku mě ukolébá až jeho písnička.
Cestou na ostrov jsem nepotkala ani živáčka. Rekreanti dospávali probdělou noc a traktorista, který vždy ráno upravoval pláž, měl neděli. Sluníčko ještě nemělo sílu, větřík byl chladný, šla jsem jako vždy bosky, ale tentokrát se vyhýbala vlnám a zimomřivě se choulila do svetru. Na obloze však bylo vymeteno a vypadalo to na pěkný den. Na začátku ptačího ostrova byli tři rybáři. Nikdy dřív jsem je tam neviděla, nikdy dřív jsem tam tak časně nebyla. Již z dálky mě vesele zdravili a rádi by se dali do řeči. I já bych ráda popovídala, ale času bylo málo a spěchala jsem za ptáčkem. Na ostrově nebyl. Nervosně jsem procházela kolem zátoky, dívala se po písčité pláži, k mořskému příboji, do vzduchu, ale ptáček nikde. Třikrát jsem prošla celý ostrov a pak jsem dostala spásný nápad. Jako malé dítě jsem zavřela oči a věřila, že když si to budu moc přát, až je otevřu, bude tam. Nebyl. Čekala jsem, jak nejdéle to šlo, ale ptáčka jsem se nedočkala.
Možná měl nějaké ptačí povinnosti, možná zaspal, možná se již dával do gala pro přivítání nové narušitelky své říše. Anebo možná, stejně tak jako já, neměl rád loučení. Možná mě pozoroval z koruny mangrovníku, jak odcházím a stále se otáčím. Možná věřil, že zapomenu na čas, na svůj svět a rozběhnu se zpět na jeho ostrov. Možná, by mi potom vyletěl vstříc.
Jak to skutečně bylo, se už nedovím... Ale ať to bylo jakkoliv, zůstal mi sen.

.

 

 

 

(c) 2007 Saša Sandras & Don. Počet návštěv: 1454081, tato sekce: 3603. Webdesign Michal Škrabálek