ROZHOVORY S FOTOGRAFY

MIROSLAV ZIKMUND, ANTONÍN KRATOCHVÍL, JITKA HAVLOVÁ, JANA HOJSTRIČOVÁ, EVŽEN SOBEK, JAN BŘEZINA, JIŘÍ DVOŘÁK, JIŘÍ KOLBABA

CoolJirka byl kamarád na život i na smrt, říká Miroslav Zikmund

Ing. Miroslav Zikmund (1919) cestovatel, publicista a fotograf pracoval v době přerušení studia během okupace nejdříve jako poražeč v plzeňských jatkách a následně jako úředník. Vysokou školu obchodní dokončil v roce 1946.
Spolu se svým přítelem Jiřím Hanzelkou, setkali se v prvním ročníku vysoké školy, již během války připravovali cestu do Afriky a Latinské Ameriky. Tuto cestu potom podnikli osobním sériovým vozem Tatra 87 v letech 1947-50.
Druhou expedici absolvovali v létech 1959-1964 dvěma prototypy terénních vozů Tatra 805. Projeli státy Blízkého východu, monzunovou Asii, indonéské a japonské ostrovy a převážně asijskou část tehdejšího Sovětského svazu. Z cesty po Sovětském svazu vznikla i Zvláštní zpráva č. 4, podávající svědectví o hospodářském a sociálním stavu sovětského území mezi Dálným východem a Uralem. Oficiálního zveřejnění se dočkala až v roce 1990.
V rozmezí 50. a 60. let vyšlo ve statisícových nákladech 10 titulů jejich cestopisů, v současné době je jich kolem dvaceti. V kinech měly velký úspěch cestopisné celovečerní dokumentární filmy z obou expedic. Po roce 1968 však byli oba cestovatelé režimem na 20 let umlčeni.
V současné době ing. Zikmund zpracovává archiv. Jiří Hanzelka zemřel v roce 2003.

Kdy a jakým fotoaparátem jste udělal svoji první fotografii?
V patnácti letech. Profesor Pořický, který nás měl z kreslení, nás vzal na výstavu fotografií jugoslávského umění. Inspirován výstavou jsem druhý den požádal pana profesora o zapůjčení fotoaparátu Boxtengor a začal se učit fotografovat. Od pana profesora jsem se také naučil, že je třeba si ke každému snímku vést poznámky, kdy a kde vznikl, jaké bylo počasí. K tomu jsem o několik let později přesvědčil i Hanzelku.

Čím jste fotili a filmovali na expedicích?
Na první expedici československými aparáty FLEXARET na formát 6 x 6 a ETARETA na kinofilm. Neměly výměnnou optiku, takže jsme se vždy museli k focenému objektu přiblížit.

Jaký fotoaparát máte nyní ?
Mám klasický fotoaparát značky OLYMPUS.

Co jste dělal v letech 1969 - 1999?
Psal jsem do šuplíku, evidoval archív a zabýval se genealogií. Zajímalo mě, odkud pochází můj rod. K cestě do minulosti jsem nepotřeboval souhlas režimu ani výjezdní doložku.

Afriku jste si vysnili již v době války, proč zrovna tento kontinent?
Byl nejexotičtější. Mohli jsme buď na jih nebo na východ. Expedici jsme připravovali po uzavření českých vysokých škol, studovali jsme jazyky, geopolitické, meteorologické a hospodářské podmínky a situaci v zemích na plánované trase.

V kolika jazycích jste se domluvili?
Asi v deseti. Já mluvím německy, anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, rusky a arabsky. Učil jsem se latinu a pochytal výrazy z různých jazyků, kde jsme se pohybovali, třeba indonéštinu.

Jak jste měli s Hanzelkou rozděleny na expedicích kompetence?
Oba jsme fotili, filmovali a psali. Jirka měl už dědičně větší vztah k auťákům, tak se o ně staral a já dělal účetnictví, evidenci fotografií, dokumentaci. Společně jsme také vedli korespondenci s úřady v šesti jazycích.

Jak jste se chránili proti nemocem?
Měli jsme víc štěstí, než rozumu. Byli jsme sice očkováni a vybaveni mezinárodní legitimací UNRA, ale mnohdy jsme se ocitli v situacích, kdy jsme nevěděli, co na nás číhá. Ve 47 roce to byla cholera, kterou jsme nedostali. Jirka si z cesty přivezl malárii. Jizvy, které mám dodnes na noze mi připomínají problém s britským vojenským guvernérem, který nám nechtěl povolit průjezd dnešní Libyí, i když jsme měli platné vízum. Když jsme toho nedbali, nastražili past. Výsledkem byla nepojízdná Tatra, my pořezaní a pomlácení.

Jak se k Vám při expedicích chovali domorodci?
Jak kde. Nejpřirozenější a nejsrdečnější byli lovci lebek z Ekvádoru. Nikdy předtím neviděli fotoaparát, stativ ani bělocha. Díky tomu jsme také s nimi natočili krásný dokument. Vím, že jsme byli poslední, kteří je zastihli v přirozeném prostředí. Teď již chodí oblečení, nosí jeansy a mají dokonce politickou organizaci. Jejich šéf mě poslal dopis ve španělštině, psaný na počítači.

Setkali jste se i s nepřátelstvím?
Zcela výjimečně a to v místech, kde jsme na to šli naostro. Byli jsme nezkušení. Brzy jsme zjistili, že přátelstvím se získá víc. Jedna Masajka mě chtěla vzít lahví po hlavě, ale v posledním okamžiku si to rozmyslela. Bylo jí líto ztráty láhve. Vlídnost se nám osvědčila třeba u sběraček cejlonského čaje. Když jsem si stejně jako ony hodil těžkou nůši na záda, v tu chvíli nás začaly brát a mohli jsme začít fotografovat.

Jaký výkon, spotřebu a rychlost měla Tatra 87?
Tovární údaje uváděly 75 koní, 12, 5 l na 100km a maximální rychlost 160km.

Nezanášel se motor pískem?
Na Sahaře nás zastihl chamsín, větrná bouře, která trvá až 50 dnů. Museli jsme zastavit, stáhnout okénka a čekat. Jinak bychom zadřeli válce. Potom jsme třeba od rána do večera ujeli jen 12 km, zdrželo nás neustálé vkládání protipískových pásů před kola, které používala britská armáda a my jsme je koupili v Káhiře na bazaru. K tomu je třeba připočítat přetížený vůz, dnem i nocí. Zátěž jsme překračovali z povolených 600 kg na 1000 kg.

Existuje místo, kam jste se nedostal a rád by jste je viděl?
Čína. Byla na trase naplánovaná, ale když jsme se dostali k čínským hranicím, nastala politická přetržka mezi Pekingem a Moskvou, tedy i Prahou a my jsme nedostali víza.

Co by Vám v dnešní výbavě na expedici udělalo radost?
Především nahrávání zvuku při filmování, tedy autentický zvuk a ruchy, samozřejmě bleskové světlo.

Jaké to je, vrátit se po letech do míst expedice?
Někdy nostalgie, člověk zjistí, že mu není 28. Také je to příležitost cestovat prostorem a časem a srovnávat.

Čím Vám je National Geographic?
Pro nás byl zdrojem informací, strávili jsme nad jeho stránkami v knihovnách mnoho času. Od roku 1927 jej mám téměř kompletní i díky antikvariátům. Odebírám jej dodnes, nejdříve v angličtině a od roku 2002 v češtině. Českému vydání jsem byl kmotrem. Mám radost, že se v National Geographic objevilo i pár našich fotografií.

Kde se Vám nelíbí zasahování člověka do přírody?
Především není u nás. Nejvíc mi vadí bezuzdné kácení deštných pralesů na Sumatře, Brazílii a v rovníkové Africe.

Na co rád vzpomínáte?
Teď zrovna na přenocování na vrcholku Cheopsovy pyramidy v září 1947. Dnes jsem si všiml v knihkupectví knihy „Egypt shůry „ a fotka vrcholku pyramidy na přebalu mi to připomněla.

Co by jste si přál?
Ne za sebe, ale aby lidi cestovali ohleduplněji.

Jak to bylo s Hanzelkovým pobytem ve Švédsku?
Jirka byl na listině lidí, kteří měli být po roce 1969 likvidováni. Černík ho poslal jako obchodního radu na velvyslanectví do Stockholmu. Na podobném postu tam byl v té době i Brežněvův syn a Jirka pochopil, že automobilová nehoda se dá lehce naaranžovat. Po 4 měsících se vrátil domů.

Vídali jste se po celou dobu?
Když jsme byli ve Zlíně, vídali jsme se denně, po přestěhování Jirky do Prahy jsme si psali. Jirka byl spolehlivý člověk a kamarád na život a na smrt. To se prověřilo na expedicích.

Jak odpočíváte?
Mám pět kamarádů s kterými trávím čas, když mě přestane bavit psát. Jejich jména jsou Kosa, Hrábě, Krumpáč, Lopata a Vidle.
 

 

Cool Jsem hlasem lidí, které fotografuji, říká A. Kratochvíl


Antonín Kratochvíl (1947) je světově proslulý fotožurnalista s duší dobrodruha. Jako dvacetiletý emigroval do Rakouska. Odtud odjel do Švédska, kde se živil jako plavčík, později se nechal zlákat do francouzské cizinecké legie a bojoval v Čadu. Byl zraněn a po uzdravení uprchl z marseilleské pevnosti cizinecké legie do Nizozemska. V roce 1972 ukončil studium na amsterdamské výtvarné akademii Gerrit Rietveld, obor fotografie a odjel do USA. Ihned se prosadil jako fotograf Los Angeles Times, později se přestěhoval do New Yorku. Americké občanství získal v roce 1976 a české nazpět v roce 2000.
Fotografie Kratochvíla jsou mezinárodně uznávané, objevují se v New York Times, v časopisech Newsweek, Photographies, Paris Match, Esquire, Playboye, Penthouse atd. Známé jsou především jeho černobílé reportáže z válečných konfliktů po celém světě. Jeho fotografie vypovídají i o lidském strádání lidí na okraji společnosti, o situacích způsobených přírodními katastrofami. Vracel se a i nadále se vrací do zemí východní Evropy, fotografoval prostředí a lidi poznamenané totalitním režimem. Pracuje pro různé nadace, jeho fotografické reportáže iniciují pomoc těm, kteří ji potřebují.
Jeho fotografie jsou součástí sbírek "Bibliotheque Nationale " v Paříži , muzea moderního umění v San Franciscu, ICP v New Yorku a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
V roce 1991 získal cenu Infimity pro novináře roku od Mezinárodního centra fotografie, v roce 1994 medaili výtečnosti LEICA, v roce 1995 cenu dokumentární studie Duke University, v roce 1997 a 1998 získal ceny na World Press Photu v kategorii Portrét a v roce 2000 první ceny v kategoriích Hlavní zprávy a Příroda. V roce 1999 jej časopis America Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností oboru. V letech 2001 - 2002 bylo oceněno Photo Distrikt News, za nejlepší knihu zpravodajství Golden Light Book Award (Sopravviver). Je vlastníkem fotografického "Oscara" za žurnalistiku, cenu LUSIE.


Co Vám zůstalo v paměti z doby před emigrací?
Hodně věcí. Příroda. Vůně sovětského benzínu, voněl jinak než ten na západě, parní lokomotivy. Jídla, především špekáčky, zelí. To jsou pro mě důležité věci. Každá země má svoji vůni. Také Irák měl svoji vůni. Možná se zapamatováním vůní připravuji na slepotu.


Co jste si odnesl do života od svého otce, fotografa, jemuž znárodnili ateliér?
Od svého otce jsem dostal životní hodnoty. Lásku k lidstvu, duševno, pravdu o současném stavu Československa. 


Jaký byl Váš první fotoaparát?
První kameru Brawnie jsem měl od Kodaku.


Čím fotíte nyní?
Mám Canon. Také digitální foťák mám Canon, Mark2.


Co říkáte digitálním fotoaparátům a tím velkému nárůstu fotografů amatérů?
Digitální fotografie je revoluční a mění tvář fotografie. Umožňuje focení víc lidem, aniž by museli myslet na to, co to stojí.


Co by jste rád fotografií zachytil a zatím k tomu nedošlo?
Chtěl bych fotit přírodu, její sílu, jak přežije vše, jak bují. Zatím jsem fotil jen přírodní katastrofy.


Která z válek, které jste fotografoval byla pro Vás nejhorší?
Nejtěžší byl Irák, byl jsem tam jako nezávislý žurnalista. Neměl jsem žádné zázemí, neměl jsem se kde schovat, týl nebyl vůbec jistej. Nebyl jsem na žádné straně, stříleli po nás vojáci z obou stran. Nezávislé novináře tam nechtěl ani Sadám ani spojenci. Nikdo nechtěl svědky případných zločinů. Byli jsme tam ilegálně, chtěli nás deportovat. Dvě auta s nezávislými novináři se ztratila, další dvě byla zničena. Místní se nás báli a my jsme měli strach z nich, ale chodili jsme mezi ně na rozdíl od spojeneckých vojáků. Ti s Iráčany vše řešili jen v kancelářích na základnách. Irák byl velké vypětí.


Pomohla Vám ve válkách k přežití Vaše zkušenost bezdomovce?
V Iráku jsem uplatnil všechny zkušenosti k přežití z těchto podmínek. Perverzně se mi líbilo, jak umím přežít, jak si umím najít jídlo na smetišti, kam odhazovali vojáci zbytky, jak jsem uměl najít benzín, jak jsem zvládal špínu, únavu.


Jak dlouho jste vlastně byl bezdomovcem?
Asi tři roky. Nejistota byla těžká.


Při fotografování si asi strach nepřipouštíte, bojíte se vůbec?
Nebojím se, ale jsem opatrný. Snažím se minimalizovat riziko, ale někdy jej musím vzít. V Bosně začátkem devadesátých let jsem musel projíždět mezi ostřelovači. To bylo buď 45 minut strachu, nebo 6 hodin objet. Zvolil jsem 45 minut strachu. Věděl jsem, že nás sledují, byla to ruleta. Riziko jsme minimalizovali tím, že jsme jeli pomalu, se staženými okýnky, aby viděli, kdo jsme.


Vy se opravdu ničeho nebojíte?
Ne, vše je v rukách Božích. Jen minimalizuji rizika. Nekouřím, abych byl zdravý, snažím se vyhýbat minám :-)


Fotografujete utrpení, co je pro Vás utrpením, co nemáte rád?
Momentální letištní situace mě stresuje, nerad lítám a nemám rád odbavování.


Které své fotografie si nejvíc ceníte?
Každá fotka je vzpomínkou, je daným pocitem, když se na ni dívám. Nemám oblíbenou. 


Podařilo se Vám něco vašimi fotkami vypovídajícími o lidském strádání změnit?
Pomáhá to především pozorumění. Lidé se dívají, udělají si názor a třeba udělají i nějaké rozhodnutí. Milion malých rozhodnutí je víc, než jedno velké. Proto mám také rád časopisy, protože se dostanou k hodně lidem. Fotky také dávám do aukcí a nadace je používají k empatii. Lidé dávají peníze. Jsme hlasem lidí, které fotografuji.


Který český fotograf Vám je blízký?
Nechci jmenovat, protože Ti, které bych nejmenoval, by se mohli nasrat.


Jste spoluzakladatelem Fotografické agentury VII. Kolik má členů?
Bylo nás 7 a název ji dal vlastně Jimi Nachtway. Řekl: "Kluci, a proč ne Sedm? Já jednou zničil za sedm dní sedm aut." A bylo to. Teď je nás 9.


Co je "vstupenkou" do agentury?
Přátelství, respekt a víra v humanistickou fotografii.


Fotografují i Vaši synové?
Ano, můj starší syn má 40 let, žije v Česku a je vlastně třetí generací fotografů v naší rodině. Fotí i mladší 14 letý, který žije se mnou v New Yorku. Ten fotí zatím hlavně maminku.


Jak relaxujete?
Rád jdu do přírody. Poslouchám přírodu.

 

CoolJitka Havlová, šperkařka, fotografka, vítězka fotografické soutěže ČTVERO ROČNÍ OBDOBÍ

Studovala jste grafiku, malbu a fotografii. Který obor Vás převážně živí?

Ve své výtvarné tvorbě se kromě fotografie věnuji tvorbě šperků z přírodních materiálů a malbě. V posledních letech je to malba na hedvábí. Z těchto tří činností pro mě byla v minulosti nejvíce výdělečná tvorba šperků. Vytvářela jsem je na zakázku přímo pro konkrétní majitelky. Později se k tomu do kombinace přidala i malba hedvábných doplňků, z čehož následně začaly vznikat samostatné, volné obrazy na hedvábí.

V současné době díky podpoře a pochopení mého manžela je pro mě výtvarná tvorba nejen životním naplněním, ale i koníčkem bez nutnosti se tímto uživit, za což mu tímto velmi děkuji. Uživit se fotografií je v dnešní době velmi složité, zvláště když já stále odporuji digitální době a fotím na negativy analogovým fotoaparátem. Do snímků následně nijak nezasahuji. V posledních čtyřech letech mi vychází poeticky laděné pohlednice zejména Brna, případně fotím přátelům na přání. 

Kdy jste vyfotila svoji první fotografii a co na ní bylo?

Od rodičů jsem dostala v 16 letech jako dárek fotoaparát Směna. Co bylo na první fotografii si již nevzpomenu, ale první černobílý film byl plný řeckých památek z naší dovolené. Mám ho ještě schovaný. 

Kdo nebo co Vás přivedlo k vážnému zájmu o fotografii?

K fotografování mě nepřivedla konkrétní osoba, ale moje touha zachycovat nejen dokumenty dní a let, ale pomíjející a stále měnící se krásu přírody. Nedostatek času díky jiným činnostem mi nedovoloval v tu dobu malovat, tak jsem si chtěla uchovat krásu kolem sebe alespoň na fotografii. Čím více jsem potom fotila, tím více jsem tomu propadala a viděla víc. Tak je to v podstatě s každou činností. I když už jsem měla v té době za sebou nějaké výstavy, skutečně vážně jsem se začala zajímat o fotografii před osmi lety, když jsem od přítele - nynějšího manžela - dostala úžasný fotoaparát NIKON F 80. 

Co vše Vám fotografování dává?

Radost, odreagování, únik do světa ticha, nekonečné objevování. Chci fotografií předávat optimismus, který mi dává příroda, a upozornit lidi, aby si jí více všímali. Negativního je všude hodně. Mám také ráda zvířata, ráda je pozoruji a zachycuji na fotografiích. Fotografie je pro mne též důležitá jako inspirace k mé další výtvarné tvorbě. 

Na co se ve fotografii nejčastěji zaměřujete?

Nejraději v posledních letech fotografuji detaily z přírody, které následně zvětšuji. Námět se dostává do jiných souvislostí. 

Jaká Vaše fotografie měla největší úspěch?

Fotografie s názvem STRUKTURY, kterou mi přijal do sbírek Moravské galerie v roce 2007 PhDr. Antonín Dufek.Na fotografii je obyčejná věc, kterou jsem na procházce v zimě potkala - modrozelený vlnitý plech, jehož pravidelný rytmus čar umocňují jemné, též pravidelné linie, které vytvořil bílý sníh. Pozoruhodná jednota, rytmus a řád věcí. Nehezká věc sněhem povýšená na krásnou. Teď mě napadá, toto funguje i jinde. V jednoduchosti a čistotě bývá síla.

Úspěch mi přinesla i celostátní fotografická soutěž ČTVERO ROČNÍ OBDOBÍ, ve které jsem zvítězila a jejíž výstava proběhla v Galerii Hády letos v listopadu. 

Co Vás vedlo k přihlášení do této soutěže?

Soutěž mi byla blízká vyhlášením námětu, byla pro mě výzvou k něčemu novému, co jsem ještě nezkusila a líbilo se mi, že měla charitativní ráz. Výtěžek z prodaných fotografií posloužil Parkinsonikům a dětem s autismem.

K soutěži jsem přistoupila velmi vážně. S  fotografií podzimu na Vysočině jsem v zimě běhala po poli a hledala výchozí místo, abych dodržela zadání soutěže. Potom jsem čekala celý den, až se obloha zatáhne dle mých představ. Obloha byla na mé sérii dominantní a převážně ona měla vyjádřit roční dobu. Na Vysočině, kterou mám tolik ráda a kde byly čtyři roční období zachycena, bývá velmi dramatická a proměnlivá. Měla jsem i štěstí, protože při hledání letní nálady pokryly nízký horizont pod barokními mraky zlaté balíky slámy.  

Právě skončila v Malé Galerii VÚVeL vaše výstava poeticky laděných fotografií motýlů a vážek pod názvem Dotyk křídel. Jak vznikala a jak dlouho se taková výstava připravuje?

K zájmu o motýly a jejich úžasný svět jsem se dostala právě díky fotografii. Fotografie na této výstavě byly pořízeny převážně v roce 2007 a protože restaurujeme dům, byly v tomto roce mojí jedinou výtvarnou činností. Vznikaly v krátkém časovém úseku několika dní na třech místech: na brněnské louce v Masarykově čtvrti, ve Wilsonově lese a naší zahradě, dále na Vysočině. Jeden den jsem též navštívila výstavu exotických motýlů v Praze ve FATA MORGANĚ. Na fotografiích jsem chtěla ukázat život motýlů a vážek v chvění horkého léta a též abstraktní krajiny motýlích křídel, které vznikly velkým zvětšením detailů. Budu mít radost, když si lidé budou těchto velmi ohrožených drobných šperků přírody všímat a chránit je. Mnozí postupně přichází díky lidským zásahům o prostředí nutné pro jejich přežití. 

Blíží se Vánoce. V čem tkvělo kouzlo Vánoc vašeho dětství?

V mých vzpomínkách není kouzlo Vánoc spojeno s dárečky, ale s atmosférou, kterou dokázala moje maminka v rodině vytvořit. Ve vzpomínkách na Vánoce mého dětství zůstávají dominantní tyto pocity: pečení perníčků, vůně jehličí a zdobení stromečku, zpívání koled, poslech hudby a cesty za betlémy do brněnských kostelů. Dárky jsem si přála skromnější, například balon, knížku nebo gramofonovou desku. 

Jak jste prožívala Vánoce se svými dětmi?

Vánoce pro nás bývaly radostnou událostí již co se příprav týká. Se svými dětmi Alenkou a Danielem a Míšou, která u nás často bývala, jsme vytvářeli ozdoby z ořechů, kůže a korálků. Ze slámy, kterou jsme v létě posbírali na polích jsme vytvářeli řetězy. Pekli jsme společně cukroví a perníčky jako ozdoby na stromeček. Tvořili jsme dárky pro členy rodiny, zejména jsme malovali obrázky a obrazy. Učili jsme se koledy a hráli na hudební nástroje. Alenka na kytaru já s Danielem dueta na flétnu. Daniel je dnes flétnistou a Alenka vystudovala výtvarný obor. Míša se přes malování dostala až k architektuře. 

Na které Vánoce ráda vzpomínáte?

Před dvěma lety dcera Alenka vyhlásila, že si na Vánoce všichni budeme dárky vyrábět a nikdo nesmí nic koupit. Bylo to nesmírně krásné a veselé. A těch nápadů ! V rodině přibylo obrazů, ručně vyrobených mýdel, knížek, ručně šitých zvířátek a veselé verše. Bohužel tyto Vánoce byly záhy spojeny se smutkem. 26.12. zemřel můj tatínek. Na Štědrý den však jako nikdy dřív, možná i proto, že se již v myšlenkách vracel do dětství řekl : Bylo to krásné.

 

Coolodb. as. Mgr. art Jana Hojstričová, ArtD., pedagožka Vysoké školy výtvarného umění Bratislava, fotografka

 

ČÍM JSTE CHTĚLA BÝT V DĚTSTVÍ?

Vždy som ako dieťa inklinovala k výtvarným prejavom.

CO JSTE VYSTUDOVALA A CO VÁM STUDIUM DALO?

Vyštudovala som Strednú umelecko-priemyselnú školu v Bratislave, odbor užitá fotografia a Vysokú školu výtvarných umení, Katedru vizuálnych médií, ateliér fotografie u prof. Miloty Havránkovej. Škola vo mne rozvinula  kreativitu  a predovšetkým schopnosť myslieť vo fotografickom médiu.

KDO VÁS SEZNÁMIL S FOTOGRAFIÍ A  KDY JSTE SE JÍ ZAČALA VÁŽNĚ   ZABÝVAT?

K fotografii som sa dostala po prijatí na strednú školu, kde ma v dôsledku preplneného počtu študentov na odbore textil preradili na fotografiu, o ktorej som nič netušila. Bolo to náhodné, ale myslím si pre mňa dobré rozhodnutie.

CO NEJČASTĚJI FOTÍTE?

Mojou prioritnou témou je problematika ženského tela a telesnosti všeobecne.

VYSTAVUJETE, PUBLIKUJETE?

Na webe www.hojstricova.sk je pdf. formát môjho posledného autorského katalógu.

JAKOU LITERATURU POVAŽUJETE ZA DOBRÝ ZÁKLAD PRO AMATÉRSKÉHO FOTOGRAFA?

V dnešnej dobe je vela kníh, ktoré celkom slušne naučia technické základy. Pre amatérov je však dôležitá konfrontácia a diskusia  s odborníkmi a s profesionálmi alebo súťaže.

ČEMU PODLE VÁS PŘEDEVŠÍM SLOUŽÍ BEZPLATNÉ DIGITÁLNÍ  FOTOGRAFICKÉ GALERIE?

Určite je to dobrá konfrontácia fotografií.

ZAVÍTÁTE OBČAS  NA NĚKTEROU Z NICH?

Ak ma niekto osloví o môj názor na fotografie.

KOLIK CIZINCŮ STUDUJE NA VYSOKÉ ŠKOLE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ BRATISLAVA?

Celkový počet zahraničných študentov na VŠVU neviem, ale sú to študenti, ktorí jednak absolvujú celé štúdium, alebo je vela študentov cez výmenné štúdijné pobyty. Naša škola nemá rozbehnutú duálnu výučbu v anglickom jazyku / ako na FAMU/, čiže zahraničný študent , ktorý chce absolvovať naše štúdium študuje v slovenčine. Iba študenti na výmenné pobyty majú možnosť študovať v cudzom jazyku.

PŘEDSTAVTE PROSÍM KATEDRU FOTOGRAFIE A NOVÝCH MÉDIÍ

Koncepcia výučby na katedre sa snaží integrovať v sebe štúdium fotografie, kde rozsahovo  pokrýva celú škálu rôznorodých prístupov v tomto médiu a zároveň sa snaží obsiahnuť aj presahy smerom k nových médiám.

Študenti Katedry fotografie a nových médií absolvujú počas štúdia odborné predmety na báze technologickéj a žánrovej ako  krajinárska fotografia, fotografia architektúra, fotografia aktu a portrétu, dokumentárna fotografia, reklamna a módna fotografia. Katedra vytvára kvalitné zázemie pre rôzne workshopy a zahraničné pobyty študentov. Pedagógovia Katedry fotografie a nových médií organizujú pre svojich študentov rôzne mimoateliérové semináre a prezentácie zaujímavých osobností z výtvarného i teoretického prostredia. Katedra spolupracuje s viacerými vysokými školami a zúčastňuje sa na pravidelných prednáškových i výstavných prezentáciách výsledkov fotografických ateliérov v rámci strednej Európy. Viacej informácií možno nájsť na www.vsvu.sk/katedry

VEDETE PŘÍPRAVNÝ KURZ PRO 1.ROČNÍK. CO SE V NĚM STUDENTI NAUČÍ?

Kuz je určený pre prvý ročník študentov z rôznych katedier a samostatne pre študentov 1.ročníka fotografie / vyššia náročnosť/. Kurzom študent získava základnú skúsenosť s fotografickým jazykom a nadobúda primárnu technologickú zručnosť. Pri realizácií tematických cvičení si študent ozrejmí charakter myslenia v tomto médiu a oboznámi sa s vyjadrovacími prostriedkami fotografického obrazu. Analýzou fotografického videnia do základných princípov výstavby obrazu si študenti osvojujú estetiku fotografického videnia a nabáda  sa k vlastnej interpretácii. Študenti sa naučia citlivo vnímať zmeny svetla a  jeho vplyv na priestor, objekt a farbu.

CO POVAŽUJETE ZA ZÁKLAD DOBRÉ FOTOGRAFIE?

Fotografia má o niečom vypovedať némá byť len peknou fotkou bez názoru.

K ČEMU VEDETE STUDENTY?

K súladu medzi myšlienkou a vizualitou obrazu.

JE DŮLEŽITÝ PRO FOTOGRAFII TITULEK?

Nie je to nevyhnutná nutnosť. Fotografia može rovnako silno pôsobiť aj bez titulku.

CO SI MYSLÍTE O DODATEČNÉM DIGITÁLNÍM ZPRACOVÁNÍ OBRAZU?

Pre mňa je to jedna z technologických prístupov vo fotografii.

JAK VIDÍTE BUDOUCNOST FOTOGRAFIE?

Toto je otázka na ktorú sa ťažko dá v skratke odpovedať, skôr sa dá o nej diskutovať. Určite verím, že fotografia do budúcnosti bude znamenať naďalej médium, cez ktoré sa dá neverbálne komunikovať  a naďalej bude nositelom myšlienok.

STUDENT VŠVU, KAJAKÁŘ PETER CIBÁK, REPREZENTUJE SLOVENSKO NA OH V PEKINGU. DOKUMENTUJÍ STUDENTI FAKULTY JEHO ČINNOST NA SLOVENSKU?

Peter Cibák je študent, ktorý nás na katedre prekvapil, do jari sme netušili, že máme medzi sebou vrcholového športovca a adepta na olympiádu. Je to možno jeho skromnosť. Neviem, či jeho spolužiaci dokumentujú jeho činnosť, to sa možno dozvieme po prázdninách.

NA CO BUDETE BRÁT ZŘETEL PŘI HODNOCENÍ PRACÍ „ČTVERO ROČNÍ OBDOBÍ" V GALERII HÁDY V BRNĚ?

Určite v prvom rade originalitu nápadu k danej téme.

ČÍM VÁM JE PŘÍRODA?

Miestom, kde čerpám energiu a klud.

KAM RÁDA JEZDÍTE?

Všade, kde som ešte nebola.

KDO JE  PRO VÁS FOTOGRAFICKOU OSOBNOSTÍ?

Ťažko povedať z množstva súčasných autorov, kto je mojou fotografickou osobností. Zo súčasnej fotografickej scény ma oslovujú fotografie zo súčasnej japonskej, fínskej a holandskej fotografie.

JAK RELAXUJETE?

Rôzne. Niekedy je to cestovaním, niekedy fotením alebo samotou.

 

CoolMgA.Ing.  Evžen Sobek, fotograf,  kurátor, zakladatel a ředitel  Fotoškoly Brno, pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě

Jaká je vaše první vzpomínka z dětství?

Pád do hradního příkopu na hradě Rábí.

Čím jste chtěl být v dětství?

Archeologem a doktorem medicíny. 

Co Vám dalo studium na strojní fakultě VUT v Brně?

Zpětně byl asi nejintenzivnějším zážitkem rok 1989, kdy jsme na VŠ „dělali" revoluci. 

Pro fotografování Vás nadchl ve 23 letech učitel angličtiny Frank Koukal. Jak k tomu došlo?

Frank Koukal přijel na fakultu z USA po asi dvacetiletém životě v emigraci učit angličtinu. Svým nadšením pro fotografii mě strhl. Chtěl jsem dělat design a k tomu má fotografie blízko. Když jsem vzal poprvé foťák do ruky, přišlo mi to jako něco tvůrčího, něco co je vlastně design svého druhu. Bylo mi to přirozeně blízké. 

Jaký byl Váš první fotoaparát?

Canon A1. Vydělal jsem si něj v Řecku na brigádě na stavbě a pak jsem si pro něj jel do second handu do Mnichova. 

Co bylo na vašich prvních fotkách?

Objevoval jsem nový svět, vše bylo inspirativní a vzrušující - moje první fotografie byly hlavně výtvarnými pokusy, fotografickými experimenty s využitím technik fotogramu a manuálního zásahu do negativu i pozitivu.

Co jste si odnesl ze studia na  Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě ? 

Pomohlo mi zorientovat se ve světě fotografie a naučil jsem se tam fotografickému řemeslu, které jsem předtím natolik neovládal. Také jsem tam našel své životní téma - dokumentární fotografii. 

Čím fotíte nyní?

Fotoaparátů mám několik, klasické kinofilmové zrcadlovky, střední formát i digitální zrcadlovku. 

Co Vás přitahuje na dokumentární fotografii, která je těžištěm vaší tvorby?

Zajímají mě sociální aspekty, poznávání nových lidí, objevuji nová prostředí a skryté světy. Navíc je to prostor, kde je možné si dělat fotografii po svém. Situace mohu interpretovat tak, jak je cítím a to mě baví. Vznikají tak zajímavé posuny, které u diváka navozují přízračné příběhy. 

Máte za sebou desítky samostatných i skupinových výstav doma i v zahraničí. Co Vám daly a co Vám vzaly tyto výstavy?

Je to pro mě způsob komunikace, mohu sdílet svůj názor s ostatními lidmi, se svým okolím. Přitom si z fotografií každý odnáší i něco výlučně svého a to mě přijde vzrušující.  Výstavy mi berou čas, energii a také něco stojí. Jsou náročné na produkci, to k nim ale patří. Nicméně to, že můžete svůj pohled na svět sdílet s ostatními je velkým zadostiučiněním. Takže mi vlastně neberou nic. 

Jakého ocenění si nejvíc vážíte?

Ocenění z Mio Photo Award 2000 v Osace, účasti na CREDIT SUISSE MASTER CLASS fotografů střední Evropy v roce 2004 a určitě je potěšující i každé nové umístění fotografií do renomovaných světový sbírek. 

Co nyní připravujete?

Edituji, rozšiřuji a připravuji pro knižní vydání soubor Life in Blue, který jsem prozatím představil na dvou samostatných výstavách, a který se setkal s pozitivním ohlasem nedávno v USA. 

Kdo jsou klienti Fotoškoly Brno a co jim Fotoškola nabízí?

Fotoškola nabízí základní, všeobecné vzdělání pro fotoamatéry, studenty připravující se pro studium na fotografických školách i pro zájemce o základní vzdělání v oboru fotografie v rámci rekvalifikačních kurzů. Věkově jsou to lidé od 16 - 45 let. 

Kde a co publikujete?

Spolupracoval jsem s magazínem společnosti Sky Europe Airlines a publikuji příležitostně v různých fotografických časopisech - v tuto chvíli by měla vyjít dvě portfolia v magazínu VISION v Číně. Jednotlivé fotografické projekty doprovázím vždy katalogem. Na Institutu jsem publikoval diplomovou práci jako skriptum a pro jedno slovenské vydavatelství jsem připravil něco jako průvodce základními obrazovými fotografickými postupy. 

Co považujete za základ dobré fotografie?

Čitelné sdělení. Aby divák okamžitě pronikl k příběhu. 

K čemu vedete své žáky?

Aby fotografii nebrali jako sport, aby se snažili vymýšlet  příběhy a transformovat je do fotografií. 

Je důležitý pro fotografii titulek?

Fotografie by neměla stát na textu. Ale připouštím, že například správně zvolený název fotografického cyklu nebo projektu je velice důležitý a může mu dost pomoci nebo také ubrat na intenzitě. 

Nebývalý rozmach digitální fotografie zvedl návštěvnost internetových galerií. Nahlédnete občas do některé z nich?

Fotografii na internetu vyhledávám cíleně pro rozšíření svých vědomostí. Nezúčastním se diskuzí, otevřených fór a dost kriticky se dívám na soupeření amatérských fotografů, kteří neustále zveřejňují desítky nových fotografií týdně a vzájemně se hodnotí. Digitální fotografie dost svádí k tomu, že se fotografie začíná brát jako sport a podstata snímku uniká - z článků ve fotografických magazínech vzniká dojem, že se fotografie „udělá sama" a autoři často podléhají dojmu, že velikost čipu a objem finančních prostředků investovaných do vybavení samy o sobě zajistí vznik dobrých fotografií. 

Jak vidíte budoucnost fotografie?

Není snadné odpovědět - asi bych rozdělil odpověď do několika kapitol. Nástup digitální fotografie mění náš svět i fotografický trh. Pokud jde o změnu světa, ve kterém dnes žijeme: považuji za zásadní problém České republiky, že již na základních školách neprobíhá výuka práce s fotografií - prostřednictvím obrazu dnes probíhá převážná část každodenní komunikace a znát jazyk fotografie by mělo patřit k základnímu vzdělání. Pokud jde o fotografii a trh s fotografií: pro fotografa neprofesionála je dnes technicky snazší pořídit fotografii a prostřednictvím internetu ji nabídnout celosvětově k prodeji. Vzniká prostor pro časopisy, které zde za pár korun nakupují z bank od téměř anonymních lidí, kteří se tímto způsobem realizují. Tyto líbivé fotografie, mnohdy technicky nekvalitní i obrazově nic neříkající, nejsou autorskými díly ani ve smyslu fotožurnalismu, ale v magazínech, které se jen prolistují, vyplní místo. Tím dochází k devalvaci fotografického řemesla i změnám na fotografickém trhu. Časopisů, kde je místo i peníze pro kvalitní fotografie v tištěné podobě je menší procento, např. National Geographic, Geo, Stern, Le Monde, Reflex, Instinkt. Kvalitní fotografii, která přináší osobitý styl a silnou myšlenku proto najdeme převážně v galeriích nebo fotografických publikacích. Ty ovšem mají mnohem menší okruh čtenářů a vychází v poměrně malých nákladech. Publikovat u některého mezinárodního nakladatelství a mít možnost prezentovat svůj autorský projekt v celosvětové distribuci je potom skvělým zadostiučiněním. 

Čím Vám je příroda?

Místem, kam se vždy rád odeberu. 

Co Vám v poslední době udělalo radost a co Vás pozlobilo?

Radost mi udělal výlet na fotografický festival do Houstonu, kde Museum of Fine Arts, Houston koupilo do sbírky některé mé fotografie a navázal jsem nové kontakty. Neudělal mi radost návrat do ČR a to lidskými vztahy, je to smutné. 

Kdo je pro Vás fotografickou osobností?

Nemám jednoho TOP fotografa, ale spektrum oblíbených od avantgardy 20 -30 let, přes fotografy dokumentární fotografie až po zástupce současné inscenované dokumentární tvorby. Bylo by to asi 30 jmen, včetně některých mých bývalých žáků.

 

CoolJan Březina, šéfredaktor Grafika.cz, Fotografování.cz, žurnalista, recenzent, analytik, fotograf a ředitel  Institutu digitální fotografie

V kolika letech jste vyfotil svoji první fotografii?

Fotografoval jsem občas trošičku v dětství, ale vážněji jsem se fotografii začal věnovat až při studiu na vysoké škole, když se objevily první digitální fotoaparáty. Na film jsem tudíž skoro vůbec nefotil.

Jakou literaturu považujete za dobrý základ pro amatérského fotografa?

Může to znít trochu účelově, ale za nejlepší literaturu považuji na českém trhu to, co vydali Ondra Neff a Roman Pihan pod hlavičkou Institutu digitální fotografie. Ondřej napsal několik úžasných knih pro absolutní laiky a Roman k tomu přidal dvě neuvěřitelně komplexní knihy pro zapálené fotonadšence.

Kdy jste se začal vážně zabývat fotografií ?

Je to zhruba deset let.

 Co nejčastěji fotíte a čím fotíte?

U mě se žánrově střídají různá období. Mám asi nejraději portrét a krajinu, ale často fotím reportáže, někdy produktovou fotografii, co život přinese. Co opravdu nefotím je sociální dokument, na ten nějak nemám povahu. Fotím většinou Canonem EOS 1D, ale fotoaparáty testuju, takže mě můžete potkat každou chvíli s jiným.

Kdo je pro Vás fotografickou osobností, případně vzorem a proč?

Přiznám se, že žádný vyhraněný fotografický vzor, kterému bych se snažil přiblížit nemám. Fotografů, jejichž práce si vážím, je celá řada jak z domácích, tak ze zahraničních. Nemám odvahu jmenovat jen některé, protože jich je opravdu hodně.

Vystavoval jste ?

Samostatné výstavy prakticky nedělám, protože se málokdy věnuji vysloveně volné tvorbě. Ale třeba právě nyní mám společnou výstavu s Denisou Tichotovou ve Smart Gallery, která se jmenuje California Dreams.

Kde a co publikujete?

To je různé, píšu poměrně často, i když v poslední době je poměrně málo času. Kmenovým médiem jsou pro mě samozřejmě servery fotografovani.cz a grafika.cz, ale rád občas něco napíšu pro časopis a podílel jsem se i na řadě knih.

Které z navštívených fotografických výstav na Vás udělaly velký  dojem?

Poslední „velký" dojem na mě udělalo Czech Press Photo. Přiznám se, že jsem byl opravdu hodně zklamaný...

Co považujete za základ dobré fotografie?

Základem každé dobré fotografie je dobrá dovednost fotografa, to čemu říkám řemeslo. Nicméně aby byla fotografie víc než jen dobrá, potřebuje něco ještě mnohem cennějšího - nápaditost.

Čemu podle Vás především slouží bezplatnÉ digitální fotografické galerie?

Ve světe většinou slouží k tomu, aby amatér dostal nezávislou odezvu a zpětnou vazbu ke své práci. U nás se obávám, že většina uživatelů bere galerii jako bojiště, kolbiště či psychologickou úlevovnu.

Co  nejvíce trápí provozovatele bezplatné digitální fotografické galerie?

U nás bezesporu vulgární, agresivní či neetické chování některých jedinců. Náš národ zažil v novodobých dějinách mnoho zvláštního a to se bohužel podepsalo na morálce a etice řady z nás.

Na co si nejčastěji stěžují uživatelé?

Uživatelé si nejčastěji stěžují na ostatní uživatele. Vedou mezi sebou osobní žabo-myší války a každý se dovolává vyšší moci s pocitem, že on je v právu.

Co je možné z jejich stížností řešit při zachování bezplatnosti služby?

Řešit se dá v podstatě cokoli, pokud se pro to najde nějaký model financování. Je pravda, že některé technické požadavky je těžké v české kotlině naplňovat a žádá si to čas, ale jde to.

Přišlo nějaké doporučení z fÓra, které provozovatel  galerie realizoval?

Ano, třeba u nás na serverech jsme podle diskuzí samotných uživatelů měnili jak systém hodnocení, tak systém restrikcí. Nemluvě o designu, který se také upravoval.

Bylo by možné při zachování bezplatnosti služby  jednou za měsíc nechat alespoň 10 náhodně vybraných fotek okomentovat jedním pedagogem oboru fotografie a jedním profesionálním fotografem?

To je trochu oříšek.Jak jsem již říkal, zařídit se dá cokoli, ale osobně si myslím, že tohle je přesně typ služby, který patří již do placené služby.

Uvažuje se i  o zavedení placené digitální galerie ?

Uvažujeme o tom již opravdu dlouho. Dokonce jsme měli rozpracované technické řešení, jehož vývoj jsme nakonec zastavili. Myšlenky na rozšíření nabídky o placený servis jsme se sice nevzdali, ale je to víc ekonomické než jakékoli jiné rozhodnutí.

V čem vidíte hlavní přínos fotografických kurzů, seminářů a workshopů?

V tom, že kdokoli, kdo se chce o problematiku fotografování zajímat, má možnost se o ní dozvědět vše potřebné. Nabízíme dnes přes 50 různých kurzů, takže vybrat si může opravdu každý a dostane se mu adekvátní náročnosti výkladu s možností osobně konzultovat vše s lektorem.

Čeho si nejčastěji cení klienti Institutu digitální fotografie?

Myslím, že přístupu. Nehrajeme si na nějaké hogo-fogo či velké umělce. Snažíme se lidem nabízet znalost, která jim pomůže dělat to, co chtějí dělat. Naším cílem je, aby pro každého zájemce byla fotografie radost.

Jak vidíte budoucnost fotografie?

Skvěle. Zájem  o fotografii roste a bezesporu má své nenahraditelné kouzlo.

IT  zaznamenaly v posledních letech nebývalý rozmach. Troufnete si odhadnout, co nás čeká za deset let?

Mám možná nějakou vizi, ale rozhodně bych si nedovolil tvrdit, že nás zrovna tohle čeká. 10 let je u moderních technologií v podstatě vzdálená budoucnost a myslím, že za 10 let se na dnešní techniku budeme dívat se stejným úsměvem jako na tu, co byla před deseti lety. Můj první digitální fotoaparát měl rozlišení 320x240 bodů.

Rád cestujete. Co Vám cestování dává?

Dává mi pocit volnosti, možnost poznávat nová místa, nové lidi, objevovat nové krásy.

Čím je Vám příroda?

Nikdy nekončící inspirací.

 

CoolJiří Dvořák, fotograf a učitel na SŠUD v Brně.

 V kolika letech jste vyfotil svoji první fotografii?

 To sám nevím, patrně někdy v dětství, kdy mi rodiče svěřili přístroj do rukou, abych si zmáčkl spoušť.

 Jakou literaturu považujete za dobrý základ pro amatérského fotografa?

 Z mé vlastní zkušenosti si myslím, že žádná literatura nenahradí osobní sdělení.

 Kdy jste se začal  vážně zabývat fotografií ?

 Asi na škole.

 Co nejčastěji fotíte a čím fotíte?

 Z hlediska komerce je to velmi různorodé. Od reportáže až po ateliérovou technickou fotografii. Z hlediska techniky jsem spíš ovlivněn dobou, takže digitál.

 Kdo je pro Vás fotografickou osobností, případně vzorem?

 Vážím si práce řady autorů, ale vzor to ne.

 Kde jste vystavoval ?

 Zúčastnil jsem se pár projektů, ale osobní ambice na výstavní činnost nemám.

 Publikujete?

 Publikuji, mé fotografie se občas někde objeví.

 Které z navštívených fotografických výstav na Vás udělaly velký  dojem?

 Snažím se fotografické dění jako takové sledovat a k tomu patří i výstavy. Řada z nich dokáže člověka oslovit.

 Co považujete za základ dobré fotografie?

 Sdělení.

 K čemu vedete své žáky?

 Kromě výuky fotografie snad i k pozitivnímu náhledu na svět.

 Co si myslíte o digitální fotografii?

 Je součástí doby.

 Nebývalý rozmach digitální fotografie zvedl návštěvnost internetových galerií. Nahlédnete občas do některé z nich?

 Po pravdě řečeno ne.

 Co si myslíte o fotografických kurzech a workshopech?

 Určitě mají smysl, pokud jsou dobře vedené a splňují očekávání zájemců.

 Jak vidíte budoucnost fotografie?

 Jsem optimista.

 Čím je Vám příroda?

 Jsem její součástí.

 

CoolJiří Kolbaba, profesionální cestovatel a fotograf  

Autor knih : Tváře světa, Obrazy světa, Šest kontinentů.

Jeho fotografie můžete zhlédnout na www.theworld.cz

  

ČÍM JSTE CHTĚL BÝT V DĚTSTVÍ?

Chtěl jsem být archeologem nebo egyptologem, později jsem snil o úspěšné sportovní kariéře. 

CO JSTE DĚLAL PŘED REVOLUCÍ?

Pracoval jsem v reklamě a věnoval se běhu na střední a dlouhé tratě. Snil jsem o tom, jaké to bude po revoluci. 

JAKÝ BYL VÁŠ PRVNÍ FOTOAPARÁT A ČÍM FOTÍTE NYNÍ?

Ten první byl jakýsi „bakeliťák" a podle toho také ty „šeďáky" vypadaly. Nyní fotografuji dvěma kamerami Nikon a panoramatickým Hasselblad Xpan.  

NAVŠTÍVIL  JSTE KOLEM STOTŘICETI STÁTŮ.  KDE PRO VÁS BYL NEJVĚTŠÍ FOTOGRAFICKÝ RÁJ?

Věřte mi, že ten ráj nacházím téměř na celé planetě. Od Lužánek až po Havaj.  

PODNIKÁNÍ V OBLASTI REKLAMY A MARKETINGU VÁS JISTĚ NAUČILO  „DOBŘE NABÍDNOUT" TO, ČÍM SE ŽIVÍTE NYNÍ.  JAK JINAK VZPOMÍNÁTE NA TO OBDOBÍ?

Byly to hektické doby, které přinášely slušný blahobyt, ale četná zklamání z „nestandardního" prostředí českého byznysu. Teprve teď se cítím šťastný.  

V ČEM JE STEJNÁ A V ČEM SE LIŠÍ PŘÍPRAVA NA PRACOVNÍ A SOUKROMOU CESTU? MŮŽETE   VYJÁDŘIT JEJICH POMĚR V POSLEDNÍCH 5 LETECH?

Mechanismus přípravy a struktura cesty je téměř stejná. Ty služební mají jednu výhodu - platí je jiní. V posledních letech to nějak dobře funguje, dostávám velké množství nabídek na fotografickou a novinářskou práci ve světě. Asi sedm z deseti cest je služebních. Pokud se ale ptáte na dovolenou, tak to už asi dvanáct let nevím co to je.  

KDE A ZA JAKÝM ÚČELEM  JSTE BYL NA SVÉ PRVNÍ  PRACOVNÍ CESTĚ V ZAHRANIČÍ?

V roce 1994 jsem byl pozván na novinářskou cestu do Indonésie. Ostrov Bali se mi stal od té doby osudným. Již jsem tam byl jedenáctkrát.  

KTERÁ KULTURA JE VÁM VELMI BLÍZKÁ A ČÍM ?

Miluji dny strávené kdekoli v Jihovýchodní Asii mezi buddhisty. Stejně tak si užívám čas strávený v chrámech s balijskými hinduisty. Mám ty lidi rád, protože vyznávají hodnoty, které mi v tom našem kulturním prostoru citelně chybí.  

PŘEVZAL JSTE OD DOMORODCŮ DO SVÉHO ŽIVOTA NĚJAKÝ RITUÁL SE KTERÝM JSTE SE  NA CESTÁCH  SETKAL?

Je to jednoduché, slušně zdravím a usmívám se. Toto funguje v celém světě a je s podivem, že jsme na to v posledních desítkách let zapomněli. Škoda.

OCITL JSTE SE BĚHEM SVÝCH CEST V OHROŽENÍ ŽIVOTA?

Těch případů je velmi poskrovnu. Loni na Papui Nové Guinei jsem byl pomocí zbraní okraden o fototechniku. Jsem ale klikař, policie tam na rozdíl od nás funguje a já mám veškeré věci zase zpátky.  

CO SI NIKDY NEOPOMENETE VZÍT NA CESTU?

Pas, kamery, stativ a filmy. 

KDE BYSTE ŽIL, KDYBY JSTE NEŽIL V ČESKU?

Moc jsem o tom nepřemýšlel, ale dovedu si svůj život představit minimálně na tisíci místech na planetě.  

PŘIBLIŽNĚ 7 až 9 MĚSÍCŮ V ROCE JSTE NA CESTÁCH, POTOM POŘÁDÁTE BESEDY, VÝSTAVY. JAK PŘI TOM ZVLÁDÁTE SOUKROMÝ ŽIVOT?

Ještě do předloňska, kdy jsem byl sám, to nebyl problém. Teď když žiji s partnerkou, máme dohodu o tom, kdy jedeme spolu a které cesty absolvuji sám. Zatím to v pohodě funguje. 

CO VÁM UDĚLALO V POSLEDNÍ DOBĚ  RADOST?

Podařilo se mi nadmíru úspěšně skloubit soukromý a profesní život. Všichni v mém okolí jsou zdrávi.  

CO VÁS V POSLEDNÍ DOBĚ  POZLOBILO?

Stále se pohybuji v oblasti českého byznysu a nerozumím tomu, proč tolik rádoby managerů jedná neférově, neumí dodržet slovo a bojí se vyslovit své rozhodnutí. To, co se děje na českých silnicích, to se ve světě opravdu nevidí.  

KDO JE PRO VÁS  FOTOGRAFICKOU OSOBNOSTÍ?

Až tak moc historii nestuduji, ale současnou scénu sleduji (právě jsem zhlédl výstavu Czech Press Foto). Mám rád práci australského krajináře Petera Lika, z českých je to Jiří Havel a můj kamarád František Štaud. V průběhu roku zhlédnu u nás i ve světě hodně výstav i knížek a občas zasedám ve fotografických komisích. Mohu říci, že těch osobností s osobitým viděním světa je velké množství.

(c) 2007 Saša Sandras & Don. Počet návštěv: 1322973, tato sekce: 4742. Webdesign Michal Škrabálek