Komentáře k obrázkům v Galerii

---

---

1621. Napsal: Lucka Marková, 25. 03. 2019, 17:03:12, http://www.zsvk.eu
k obrázku: Tak si pojď hrát, já už budu hodnej ...

Ahoj Done! Já mám doma dva křečky. Jmenují se Tom a Líza. U babičky máme psa Sama.
Lucka
2.A ZŠ Valašské Klobouky

---

1620. Napsal: Samuel Fryzelka, 25. 03. 2019, 17:01:10, http://www.zsvk.eu
k obrázku: Ať se vám ve škole líbí :-)

Ahoj Done! Jsi moc krásný pes. Nemám žádné zvíře. Chtěl bych tě mít doma. Chodil bych tě venčit a hrál bych si s tebou.
Ahoj Samuel
2. A ZŠ Valašské Klobouky

---

1619. Napsal: Matěj Ambrůz, 25. 03. 2019, 16:58:14, http://www.zsvk.eu
k obrázku: Don v mrazivém ránu se svojí hračkou

Ahoj done! Jsi moc krásný pes. Já bych tě chtěl mít doma, protože nemám žádné zvířátko. Ale měli jsme kočičku a křečka, ale ten křeček si otevřel dveře a kočka toho křečka snědla. A potom jsme měli rybu a papouška. A ten papoušek nám uletěl. Potom jsme měli rybu a tu rybu snědla zase kočka.
Matěj
2.A ZŠ Valaěské Klobouky

---

1618. Napsal: Martin Kocourek, 25. 03. 2019, 16:54:20, http://www.zsvk.eu
k obrázku: Ahoj holky a kluci

Ahoj done, jsi moc krásný pejsek. Jednou bych chtěl mít takového pejska, jako jsi ty. Díval jsem se na tvé stránky s maminkou. Vím, že jsi bernský salašnický pes. Díval jsem se do tvé galerie na fotky. Zjistil jsem, že máš jedno oko hnědé a druhé modré. Až budu velký, taky se budu starat o pejska.
Ahoj Martin
2.A ZŠ Valašské Klobouky

---

1617. Napsal: Adam Fojtík, 25. 03. 2019, 16:50:07, http://www.zsvk.eu
k obrázku: Má první fotka

Ahoj Done!
Jsi moc pěkný pejsek. Chtěl bych tě mít doma. Mám doma dva pejsky. Jmenují se Cessina a Bára. Jsou to němečtí ovčáci. Máme doma i pět koní. Ahoj, měj se hezky.
Adam Fojtík
Valašské Klobouky

---

1616. Napsal: anonymní, 24. 03. 2019, 14:25:29
k obrázku: Fuj, koupání ve vaně :-(

Ahoj Done . Ty se rÁd koupeŠ.Katka

---

1615. Napsal: anonymní, 24. 03. 2019, 14:23:10
k obrázku: Fuj, koupání ve vaně :-(

Ahoj Done . Ty se rÁd koupeŠ.Katka

---

1614. Napsal: Ivana Gašpariková, 05. 03. 2019, 22:14:46
k obrázku: Deník Jacka Novotného

Deník Jacka Novotného je vážně pokračováním s velkým P. U prvního dílu jsem plesala, jak je geniální napsat knihu jako chatovou komunikaci, ale je fakt, že tím Saša Sandras ukradla čtenáři tolik prožitků z jejího psaného slova, až škoda. Pokračování, jak již napovídá název, je psáno formou „deníku”, i když to není zcela na první pohled patrné. Příběh však nenavazuje na první díl, ale začíná od znova, kde má čtenář možnost se více seznámit s Jackem alias Delfínkem.

Viola, vystupující primárně v prvním díle, jde do ústraní, aby Jack mohl rozvinout svůj charakter a vyplnit chybějící informace. S naším hlavním hrdinou začneme u jeho komplikovaného dětství a vztahů s matkou. Plynule se přesouváme do studentských let, kdy potkává svou první lásku a zároveň budoucí manželku, Felicitu. Díky anotaci hned tušíme, co je Felicita zač. Nymfomanka, která Jacka zcela zaslepí svou touhou po sexu a praktikách, které nejsou tak zcela běžné. Jacka tím dostává do kolen a ten dělá životní rozhodnutí, které mu v budoucnu láme vaz. Z tohoto sexem posedlého párečku se stávají novomanželé.

V průběhu manželství si postupně Jack uvědomuje, že Felicita není zrovna vzorná ženuška, která by mu chtěla vařit a prát špinavé ponožky, a i přesto se jí drží zuby nehty. Ovšem do doby, než Felicita zabije „baby”, jak již Jack svěřoval Viole v jejich chatové komunikaci. Konečně se dozvídáme, co byl onen klín, který nadobro rozerval jejich posvátný svazek. Jack se začíná upínat na svou virtuální Violu a hodlá ji najít, ať se děje, co se děje.

Příběh je psán ich-formou z pohledu hlavního hrdiny a členěn do osmdesáti kapitol, jejichž názvy okamžitě odhalují, co se bude dít. A to je největší minus knihy. Nadpisové spoilery škodí, jak můžou, a to zejména na konci knihy, kdy napětí graduje a díky nadpisům je v podstatě skoro zbytečné číst závěrečnou kapitolu. Jakmile se však povzneseme nad tento „přebytek”, vplujeme do života nenaplněných snů a potřeb muže, který má nutkání žít ve vztahu, který ho ničí. Ovšem každý má své hranice a ne jinak tomu je u hlavního hrdiny.

Dílo má velice dobrou literární úroveň. Klady knihy vnímám hlavně v psychologii, která je bravurně pochopená a do knihy vložená. Není to jen jakési pachtění se za psychickými poruchami, ale reálné zpracování, díky kterému jsou postavy věrohodné a text na základě tohoto není děravý. Děj ubíhá plynule a dokonce se povedlo odstranit i hluché body, se kterými jsme se mohli setkat v prvním díle. Autorka dokázala velice důležitou věc, a to vzbudit takový zájem, abyste knihu neodložili.

Ale… i přesto jak skvěle je příběh zpracován, vystupuje zpoza řádků pár ale, které naruší atmosféru. Dějová linie z prvního dílu nekoresponduje s dějem v knize druhé. Je to škoda, když celou dobu příběh lícuje a je skvěle naplánován. Dalším ale je pro mě určitá změna v Jackově charakteru, kdy ryze chlapská povaha dostává ženské rysy. A poslední vadu vnímám u vysoké rychlosti vyprávění příběhu. Určitě by nebylo špatné vytvořit více místa pro mezilidské vztahy, kterými se kniha zabývá. Protože žít s Jackem jeho život je i adrenalin pro čtenáře.

I přes drobné nedostatky je pro mě kniha vážně velice příjemným zážitkem a poutavým čtením. Rozhodně je vhodná pro čtenáře, kteří mají rádi knihy na jeden večer, anebo lidi, kteří rádi čtou o životech, které jsou diametrálně odlišné než ty jejich. Text vede po cestě až k cíli a není třeba složitě přemýšlet. Líbí se mi ta zvolená jednoduchá forma na složité téma. Přestože taková literatura nepatří do mého preferovaného žánru, tuším, že další díla autorky nenechám bez povšimnutí. Rozhodně doporučuji. A ve finále, je jedno, zda začnete druhým pokračováním Deník Jacka Novotného nebo první knihou Virtuálně. Zapadají do sebe jako puzzle, ale fungují i jako samostatné příběhy.

Ivana Gašpariková, redaktorka a recenzentka

---

1613. Napsal: Ivana Gašparíková, 02. 02. 2019, 10:42:54
k obrázku: Saša Sandras : Virtuálně

Dílo Virtuálně je kniha, která nás zavede na téma virtuálního světa a jeho vlivu na nás a naše „spokojené” životy.
Na prvních stránkách se setkáme se ženou středního věku, která navštěvuje chat pod nickem Viola. Ve chvílích, kdy se odhodlá navázat vztah s virtuálním světem, se cítí opuštěná, a to i díky tomu, že její dcera vylétla z hnízda. Náhle už není matkou, kterou by někdo každý den potřeboval, a hodlá najít spřízněnou duši, aby se nemusela cítit natolik sama. Díky autorčinu umu vnímá čtenář ony pocity osamění a potřeby být pochopen.
Ztracená Viola se na chatu po určité době setkává s Delfínkem, který svou lámanou češtinou upoutává její pozornost a spouští koloběh pravidelné chatové komunikace. Příběh je plný otazníků, které jsou zodpovězeny postupným odkrýváním odlišných charakterů obou postav.
Viola je velice úspěšnou ženou ve své práci, skvělou matkou a zároveň se i snaží být dobrou partnerkou svého workoholického manžela. Přes všechny své úspěšné role však její vnitro touží po odhalení a pochopení. Na druhé straně se setkáváme s Delfínkem. Jejím pravým opakem. I on sám je profíkem ve svém povolání, ba i zájmech, ovšem narozdíl od Violy má jiné morální zásady a svůj život se snaží žít naplno i když zažívá pády a hodně bolesti.
Obě postavy do sebe naráží ve snaze ukázat svůj pohled na svět. I když mají odlišné názory, vytváří se mezi nimi pevné pouto, které posilují pravidelnými schůzkami v chatovací místnosti „On the pier“, kterou Delfínek vytvořil pro soukromou komunikaci. Rozhovory těchto dvou protikladů se zabývají především otázkami vztahů a možnostech bytí.
Autorka vsadila na vyprávění příběhu v podobě elektronické chatové komunikace s nepravidelnými myšlenkovými vstupy Violy, přičemž se odkrývají ještě jiné dějové linie. Díky tomuto přístupu se kniha čte velice rychle a plynule. V první řadě je zajímavým aspektem to, že přestože se Viola snaží před svým virtuálním přítelem ukrýt svou identitu, čtenář se o ní nakonec dozvídá více než Delfínkovi. Ten sice o sobě řekne vše, ale čtenář má pocit, že možná klame a není tím, za koho se vydává.
Kniha je členěna na kapitoly, které jsou označené daty, kdy si naši dva aktéři chatují, s výjimkou úvodní kapitoly (pojmenované Chat) a závěrečné kapitoly (s názvem Můj manžel). Odlišné postavy společně rozebírají spoustu témat, jako je umění, láska, sex a osobní sny, ale ke konci příběhu se jejich rozhovory týkají spíše otázek workoholismu a vyrovnání se s osudovým rozhodnutím.
Charaktery všech postav byly vytvořeny velice věrohodně, protože nám jsou blízké i ze soukromého života. Viola, která je natolik zásadová, až je z ní často morální policajt, dokáže v příběhu připomenout vážně onu maminku, která nám říká, co bychom měli a neměli. Často se dostává do situací, kdy se pokouší Delfínkovi dávat rady ohledně jeho osobních vztahů, i když sama nežije v takovém manželství, které by jí vyhovovalo. Naopak Defínek je ten typ člověka, který jde do všeho po hlavě a žije především okamžikem. Dost dobře si spoustu věcí přibarví, aby měl před ostatními lepší vizáž. Nebo je vše, co říká, pravda? Rozhovory místy připomínají dialogy matky s nezbedným synem a musím se přiznat, že upjatost Violy mi v určitých pasážích lezla krkem.
Saša Sandras dokáže udržet čtenářovu pozornost a gradovat děj, i když některé rozhovory nudí a nikam nesměřují. Zvláštní je, že závěr příběhu nedošel k vrcholu, a zůstal tak nedokončen se spoustou otázek a dychtivostí. Můžeme ovšem předpokládat, že navazující kniha s názvem Deník Jacka Novotného nám toho více odhalí a ucelí celý příběh. Je pravdou, že Delfínek - Jack Novotný – je pro čtenáře zajímavější postavou než samotná Viola.
Musím uznat že nejsilnější stránkou díla je ona forma chatu, ve které je psán téměř celý příběh. Díky tomu hodně baví a špatně se odkládá. Příběh není přehnaný, je konzistentní a funguje. Otevírá témata, která jsou všední, ale mezi řádky čtete, že zdání klame. Protože souvislé texty zde spíše nejsou, je otevřená možnost pro čtenáře, jak si příběh představí a co si vsune do pozadí. Proto mě mrzelo, že kniha není více záhadnější, napínavější. Náznaky něčeho takového tam sice jsou, ale už se tomu pak nevěnuje pozornost.
Myslím si, že volné pokračování knihy Virtuálně s názvem Deník Jacka Novotného bude mít v sobě více šťávy. Přeci jen si přečteme příběh sexuálně nezastavitelného Delfínka s nutkáním najít svou virtuální Violu, kterou začíná být posedlý.
Knihu bych doporučila všem, kteří také hledají kousek porozumění a vzrušení z něčeho neznámého. A nebo těm, kteří jsou stejně zvědaví jako já na cizí písemnou komunikaci.

Ivana Gašparíková, recenzentka knižního webu Svět mezi řádky

---

1612. Napsal: Jarmila N, 28. 01. 2019, 11:17:31
k obrázku: V obětí

Pěkné foto, že se vám podařilo zachytit slunce mezi listy palmy

---

---

---

Zpět do Galerie

---