<< Předchozí obrázek | Zpět do Galerie | Následující obrázek >>

Zimní víla

autor: Sandras, 30. 11. 2010, 23:50:52, zobrazeno: 2919x, rozlišení: 700x553px, velikost: 180 KB, sekce: Galerie Sandras

ZIMNÍ VÍLA


Zimní víla přinesla do Budky čas odpočinku a zastavení. Usnuly pupeny na stromech, pod zemí usnuly hlízy a semínka rostlin, v pelíšku spokojeně oddechoval ježek a i některým dětem se chtělo víc spát, než v létě. Co také dělat, když dny jsou krátké a venku je brzy tma?
Zimní víla kráčela krajinou pomalu a důstojně. Všech deset spodniček pod jejími bílými šaty se vlnilo, jako když dopadne kapka deště do kaluže. Jen neudělat pár tanečních krůčků navíc, jen nezrychlit, měla stále na mysli. To by nastala pořádná fujavice. Krutá zima, kdy mají děti červené nosy, uši a některým zamrzne i pusa.
Pod dlouhými řasami se Zimní víla dívala na svět velkýma šedýma očima. Z dlouhých bílých vlasů, schoulených zimou do drdůlku, vyklouzl neposlušný pramínek. Jako had se hřál v paprscích chladného slunce. Zimní víle, bílé jak padlý sníh, jak nevěstě před oltářem, vyskočila na tvářích krásná červená srdíčka.
Když vešla do Budky, schovali si dospělí i děti tváře do límců kabátů a bund. Kdo zapomněl doma rukavice, měl smůlu. Děti se s obláčky u pusy dívaly k obloze. Většina obláčků měla stejný text: „Kdy už konečně napadne sníh?"
A pak se to stalo. Ze zamračené oblohy se začaly k zemi snášet první vločky. A za nimi další a další. Don lítal po zahradě jak pominutý. Snažil se vločky zachytit do tlamy. Miloval sníh. Když přišly děti ze školy, nevítal je jako obvykle pes, ale chlupatý sněhulák.
Za vesnicí to žilo. Budecké děti vytáhly pekáče, sáňky, lyže a snowboardy. Pokročilí na nich fičeli z kopce rychlostí blesku, začátečníci měli sníh až za ušima. Tom s Jirkou rozpoutali sněhovou válku. Mokré rukavice už dávno hodili na zem a koule jim kolem hlavy svištěly čím dál rychleji. Jedna z koulí zasáhla Martinku, která stavěla se Xenou sněhuláka. To se nemělo stát. Martinka popadla břicho sněhuláka, a když se Jirka sklonil, aby si udělal další kouli, nasadila mu břicho sněhuláka na hlavu. Sníh se Jirkovi dostal do očí, pusy i za krk. Martinka na nic nečekala. Pelášila domů rychleji než zajíc, který přes den odpočíval ve svém pelechu. Probudil ho až křik dětí. Hezkou chvíli si již brousil zuby na sněhulákův nos. Byl uslintaný od ucha k uchu, jak se mu po mrkvičce sbíhaly sliny.
V neděli vyvedl jelen laně ke krmelci. Před týdnem tam děti donesly kaštany a myslivci seno a kukuřici. Jelen se rozhlížel po krajině, jako by patřila jen jemu. Majestátně se nesl ve svém novém zimním šedohnědém kožichu. Stejnou barvu na zimu oblékly i všechny laně. Rezavé letní kožichy odnesla Podzimní víla do čistírny a jelenovi a laním je vrátí na jaře Jarní víla.
Zimní víla věděla, že 22. prosince je nejkratší den a nejdelší noc v roce, proto trochu zrychlila. Chtěla před setměním stihnout Večerníček pod vodní hladinou. Její sestřičky - Jarní, Letní a Podzimní víla - jí vyprávěly, co vše se pod vodní hladinou děje. Zimní víla však neviděla vůbec nic. Ani malinko. Sotva přiblížila svoji tvář k hladině Dušany, oblékla řeka ledový kabát. Zimní víla zesmutněla. „Zase jsem nic neviděla," postěžovala si Večernici, první hvězdě na obloze.
U řeky zpíval skorec. Zimní víla se zaposlouchala do jeho zpěvu a hned se jí vrátila dobrá nálada. To byla jiná písnička než křik černých havranů na poli. Na nocovišti se jich shromáždily stovky. Havrani na sebe pokřikovali a havraní slečny se před nimi natřásaly v kalhotkách, které jim odstávaly od nohou. Občas některý havran klovl silným zobákem do umrzající země a snažil se najít žížalu. Všechna obilná zrna a zbytky ovoce na stromech kolem polní cesty už havrani dávno posbírali. Jak se zlobili, že nikde není nic k snědku, bylo jejich hlučné „kráá kráá" slyšet až ve vesnici.
V Budce Zimní víla zavřela všechna okna. Z komínů se ven vyhrnuly zástupy dýmových mužíčků. Někteří voněli, ale většina jich smrděla.
„Tikstikstiks," rámusivě upozornil kos sýkory a vrabce, aby opustili krmítko. Hodlal v něm přenocovat. On byl svrchovaným pánem krmítka. Byl největší a nejsilnější, a tak rozhodoval, koho na krmítko pustí a koho ne. Pokud se ptáčci nedomluvili a nevrhli se ke krmítku společně, neměli šanci. Noc měl v krmítku celoživotně předplacenou. To již malí ptáčci ani neprotestovali. Sýkory přestaly čiřikat a schovaly se do dutin ve zdi stodoly. Vrabci přestali švitořit a zalezli pod tašky na střeše. Zimní víla oblékla všechny stromy a keře do krajek. Na tuto jemnou práci si nasadila brejličky. Neměla tak dobrý zrak jako její mladší sestřičky víly. Kraječky ale uměla nádherné. V měsíčním světle zářily, a co teprve ráno, až na ně zasvítí sluníčko! To budou jiskřit do daleka. Takové krajky neumí vyrobit v žádné továrně. Ty umí jen Zimní víla.
Když došla Zimní víla až ke splavu, všimla si, že tam létá malý, krásně zbarvený ptáček. Zimní víle se moc líbil. Čím mu ale byla blíž, tím byl ptáček smutnější. Už nelétal, jen seděl na kameni a nehýbal se. Zimní víla dostala strach, že umře. Přitáhla si spodničky blíž k tělu a téměř nedýchala. Opatrně, krůček po krůčku, aby nerozpoutala fujavici, se začala od ledňáčka Pepy vzdalovat.


Příběh z připravované knížky pro děti "Ledňáčci a jejich přátelé"





Přidat komentář

Jméno (volitelné)
Web (volitelné)
Email (volitelné)

Zpráva (povinné)



Napsal: Alžběta slaná, 07. 01. 2014, 13:35:31

Na fotce to vipadá jako veliké ale opravdu malé.


Napsal: M.CH.A., 22. 12. 2010, 17:39:37

Pěkný příběh a i ledy se povedly.


(c) 2007 Saša Sandras & Don. Počet návštěv: 1431015, tato sekce: 800654. Webdesign Michal Škrabálek